SRDCE Z KAMENE 51 KAPITOLA

 Elisa se zastavila na kraji cesty, a zadívala se do dály. Právě v těch místech, naposledy spatřila svého muže, když přede dvěma měsíci odjel.

 Přitáhla si dlouhý, huňatý kabát až ke krku a sepjala ruce na jejím bříšku. Již pomalu přicházel její čas. Čas porodu, králova potomka.

 Stávala v těchto místech, každý den a s nadějí, vyhlížela jeho příchod.

 Mráz jí již pomalu začínal zalézat pod kabát. Setřela jednu slzu z tváře a pomalu se rozešla zpátky k hradu. 

Již ve dveřích, zaslechla Matyášův a Marthy hlas. S někým se dohadovali.

 Nerozuměla, co říkají, ale tón jejich hlasu, nebyl vůbec přívětivý. 

Opatrně vstoupila do pokoje. Matyáš a Edvard, stáli čelem k ní, proti nějakému muži a výraz jejich tváře, nevypovídal o tom, že onen muž, byl vítán.

 Marha stála opodál, a když ji spatřila, přikryla si ústa rukou. 

„Nejste tu vítán, pane z Bamberku. Odejděte, nebo budu muset použít násilí." Zahřměl zrovna Matyáš. 

Elisa zděšením vykřikla. Pán z Bamberku? A zde? Nemohla tomu uvěřit. 

Zaslechl ji zřejmě, protože se k ní otočil a změřil si ji pichlavým pohledem.

 „Královno." Sklonil hlavu k úklonu, a po tváři, mu přejel spokojený výraz. 

„Jak se opovažujete!" vykřikla Elisa. 

Shodila ze zad svůj plášť a udělala dva kroky, směrem k němu. 

„Měla byste být trochu vlídnější, k mé osobě. To nejsem já, kdo potřebuje vaši pomoc." Zašklebil se.

 „Nepotřebuji, vaši pomoc, pane z Bamberku. Příčí se mi představa, od vás cokoliv, přijmout."

 „Opravdu? Myslel jsem si, že jste chytřejší," změřil si pohledem, její těhotenské bříško, „čím učaroval vás, náš král?! Svým šarmem?" pohrdavě se usmál. 

„Tak dost!" zahromoval Matyáš a tasil meč, z pod svého pasu, „braňte se, pane z Bamberku. Nedovolím, abyste s královnou, mluvil tímto tónem!" 

Ale pán z Bamberku, nasadil jen rádoby vyděšený výraz a zvedl ruce v smířlivém gestu.

 „Matyáši! Prosím...ne!" vykřikla Elisa, „jen žádné násilí. To je na mém muži, vypořádat se s tímto pánem. Prosím!" zaúpěla, a v smířlivém gestu, si položila ruce na břicho. 

Matyáš zaváhal, ale po té jen přikývl a ustoupil krok stranou.

 Na tváři pána z Bamberku, objevil se spokojený výraz. Pro jeho zbabělost, si evidentně oddychl, ale jeho nenávist ke králi, hnala ho stále dál a dál. 

Král se svou družinou se blížil. Věděl to. Potlačil jeho stoupence na západě země a jejich mrtvoly, nyní zdobily stromy v okolí.

 Když se dozvěděl, že královna čeká královo dítě, nemohl tomu uvěřit. Dlouhých devět století, se nestalo něco takového. Aby se nějaká žena, zamilovala zrovna do krále. 

A on dostal strach, že Kořina kletba, bude porobena. Zbývalo jen jediné. Naplnit jeho osud. Dostát kletby, aby královo srdce zkamenělo.

 A to se mohlo stát, jen jediným způsobem. Král nesměl být, u jejího porodu. Nesměl být první, kdo své dítě, bude držet v náručí. 

„Král musí být u vašeho porodu, královno." Zaskřehotal a mírně se přikrčil, aby dodal svým slovům váhu a náznak úcty, ke své královně. 

Věděl samozřejmě, že jeho slovům, nikdo neuvěří. Věděl, že si budou myslet, že je to jen další, z jeho lstí. 

Jeho stoupenci, nedokázali krále zadržet tak dlouho, aby nedostál svému slovu, a nevrátil se dřív, nežli porodí. 

Blížil se, a on, již neměl moc času. 

„Jestli chcete, aby se věštba nenaplnila, tak král, musí být u vašeho porodu, paní. A být první, kdo své dítě, bude držet v náručí."