SRDCE Z KAMENE 52 KAPITOLA

 Elisa se potichu vykradla ze svého pokoje.

 Všichni spali. Dokonce i Matyáš, který se od ní, od chvíle kdy jeho král odjel, nehnul pomalu ani na krok.

 Vyprovodil pána z Bamberku z hradu, dost nevybíravým způsobem. Nikdo jeho slovům nevěřil. Nikdo nechtěl riskovat dříve, nežli budou mluvit s králem. 

Ale Elisina zoufalost a strach o to, že o něj přijde, byla silnější, než její poslušnost vůči němu.

 Přesvědčila Amélii, povinovanou k ní přátelstvím a poslušností, a obě vyrazily z hradu, neznámo kam.

 „Vůbec se mi to nelíbí, Eliso. Měli jsme zůstat. Král se bude zlobit," zašeptala ustrašeně Amélie a rozhlédla se kolem, „neříkala jsi, že by měla být někde tady, ona lovecká chata?"

 „Ano, ale..." Elisa se najednou, chytla svého bříška. 

Urputná bolest, projela celým jejím tělem. Vyděšeně se podívala na Amélii. Bylo to tu.

 „Asi...asi budu rodit, Amélie." Vykřikla a zasténala bolestí. 

Amélie přitáhla otěže svého koně a rozhlédla se kolem. Nehostinná krajina, jí připadala čím dál zlověstnější a nebezpečnější.

 Byli uprostřed tmavých lesů, neznámo kde, a cesta zpátky, by trvala příliš dlouho na to, aby svou paní přivezla v pořádku. 

„Mám..., mám pocit, že vidím jakousi chýši." Vykřikla, když spatřila malou, dřevěnou chalupu, obehnanou plotem s dřevěných kuláčů.

 Chytla otěže své paní, a dovedla jejich koně, až před dřevěný plot.

 Po zádech ji přejel mráz. Vypadalo to tu opravdu strašidelně. Lebky mrtvých zvířat, napíchnutých na tyčích před zápražím, nevěstili nic dobrého. 

Ustrašeně se otočila na Elisu, ale když spatřila, jak se křečovitě drží svého břicha, zabouchala na dveře. 

Dřevěné dveře, se s vrzotem otevřeli a na zápraží, se objevila podivná stařena.

 Byla oděna v režnou, záplatovanou zástěru a opírala se o dřevěnou hůl. 

„Potřebujeme pomoci," vyhrkla Amélie, ale srdce měla až v krku, „prosím." 

Stařena jen pokynula hlavou a změřila si obě pohledem. Na jejím obličeji, objevil se výraz poznání. 

„Polož, svou královnu támhle." Ukázala na dřevěnou postel, v rohu místnosti a počkala, až tak učiní. 

„Josefo?!" vydechla Elisa a zasténala bolestí.

 Stará porodní bába, se jen ušklíbla a otočila se ke kamnům, na kterých bublala zvláštní, nevábně vonící tekutina. 

„Nemáš..., nemáš strach, bydlet zrovna zde, uprostřed lesů?" vykoktala Amélie a rozhlédla se kolem. 

„Strach, děvče? Nikdo, se neodváží vstoupit do mého domu. Cožpak nevíš, že řemeslo porodní báby, je spojováno s magií a čarodějnictvím?" Přihodila několik bylin do hrnce, a pak se otočila na královnu. 

„Nemůžu říci, že bych tě chtěla pochválit, královno," zabrblala a pokynula Amélii rukou, aby jí pomohla se vysvléci, „udělala jsi velkou chybu. Pán z Bamberku tě oklamal. Jen tvoje láska, k našemu králi, může ospravedlnit, tvoje chování." 

Natrhala bílé plátno, na několik kusů a ponořila ho do tekutiny s vodou. Pak přehodila přes Elisu režnou látku a přisedla k jejím nohám. 

Dítě se hlásilo na svět. Její královna, již rodila, královo dítě. 

Dítě, které mělo být vysvobozením, pro jejich zem. V případě, že by zrovna král, byl první, kdo ho po jeho zrodu, vezme do náručí. 

Tak dlouho, na to čekali. Na ní, na ženu, která ho bude milovat. Která rozsvítí světlo v jeho duši, a nad jejich zemí, vysvitnou první, sluneční paprsky. Ale podlost pána z Bamberku byla větší, než by si kdo myslel. 

„Rodane!" vykřikla najednou Elisa a v křečích se chytla svého břicha. 

Její obličej se stáhl v bolestivou grimasu, a začala zhluboka oddychovat. 

„Tlačte, paní. Vaše dítě, již se hlásí na svět." 

Elisa se několikrát zhluboka nadechla, a po několika dlouhých vteřinách, rozlehl se místností, dětský křik. 

Josefa zabalila dítě do kusu hadru, a v tu chvíli, rozlétli se dveře místnosti.

„Můj králi." Zašeptala Josefa, aniž by se otočila jeho směrem.

Ve dveřích stál král, s Matyášem v patách. 

Rodan úlevně vydechl, když spatřil Elisu živou, a po tváři mu stekla slza. Přišel pozdě. Hned mu bylo jasné, že to byla lest, pána z Bamberku. Že oklamal, její milující srdce a vzal za vděk, její důvěřivostí a nezkušeností. 

Zkroušeně padl na kolena k jejímu lůžku a pohladil ji po tváři.

 „Můj pane. Odpusťte mi, prosím. Já..." zavzlykala Elisa a znovu se chytla svého břicha. V bolestech se zkroutila do klubíčka a zasténala.

Rodan se vyděšeně podíval na Josefu a pak na své dítě. Nemohl ji ztratit. Nemohl si jen představit, že by se jí něco stalo.

 To on, je ten, co je vinen. To on, nese za vše odpovědnost, ne ona. 

„Nemám vám co odpouštět, má paní. To já, bych měl prosit o odpuštění vás." 

„Rodane!" vykřikla Elisa ještě jednou bolestí a křečovitě stiskla jeho ruku.

 „Je tam..., je tam ještě jedno." Pronesla překvapeně Josefa a přiklekla mezi její nohy.

 Nemohla tomu uvěřit. Že by král, měl přeci jenom naději? Snad. Ale jistě, v tom bude nějaký háček. 

„Tlačte, paní. Tlačte." Nabádala Josefa Elisu.

 A když se ozval dětský křik po druhé, úlevně vydechla. Položila dítě do třesoucích se rukou jejího krále a i jí, po tváři stekla slza.

Však vidět svého krále šťastného, byl malý zázrak, pro jejich království. Jen zadoufala, že onen malý háček, který v tom vězí, nebude pro jejich lásku, velkou zkouškou.