SRDCE Z KAMENE 53 KAPITOLA

 „Odpusťte, můj pane, že jsem nesplnil svůj úkol. Selhal jsem. Potrestejte, mne." Řekl Matyáš a poklekl před svým králem. 

Rodan jen přešel zamyšleně k oknu a zadíval se do tmy. 

Právě se vrátily zpátky na hrad. Uložil svou paní a své děti a čekal. Věděl, že ono prokletí, si ještě nevybralo svou daň. Jeho srdce zatím bilo. Zatím. Ale co bude dál? 

„Odpouštím ti, Matyáši," zašeptal, aniž by se k němu otočil, „není to tvá vina. Ale má. Měl jsem být prozíravější, vzhledem k podlosti, pána z Bamberku."

 Matyáš se uklonil. Přiložil svou ruku na srdce, ve znamení úcty a oddanosti a vycouval ze dveří.

 „Vaše večeře a koupel, je připravena, pane." ozval se do ticha Marthin hlas. 

Její král byl unavený. Vyčerpaný, po dvouměsíčním boji s Vanderovými přívrženci. Evidentně hladový, nevyspalý a jeho košili, zdobilo několik krvavých fleků.

 Uvědomovala si závažnost situace. Však nikdo z nich nevěděl, co se bude dít dál. Ani on. Věděl jen jedno. Kora opravdu nenechala nic náhodě. 

A to, co mu dneska řekla stará Josefa, ho v tom ještě utvrdilo. Kora opravdu nikdy nedovolí, aby byl šťasten. I pro případ, že by se nějaká žena, do něj zamilovala, a porodila mu dítě, se pojistila. Jeho srdce zkamení.

Stane se z něj to, co vypráví se o něm po staletí. Tehdy opravdu dostojí, své pověsti. A jeho žena, konečně otevře oči.

 Přes jeho kamenné srdce, uvidí ho takového, jaký je. Ani její láska není tak bezmezná, aby ho po té, dokázala vidět, jinýma očima. 

Jen ten malý háček, který se objevil v podobě jeho druhého syna, mu dával nějakou naději. Malou. Ale jakousi. 

Jeden z jeho synů, narodil se před půlnocí. Druhý, chvíli po ní. Tehdy láme se den z nocí. Tehdy noc, pomalu odkládá svou vládu, a předává ji jitru. A to byla jeho naděje. 

 Rodan si zoufale prohrábl rukou vlasy, pak unaveně usedl ke stolu a Martha před něj předsunula talíř s jídlem. 

„Ona to zvládne, pane. Zvládne jistě, i tuto zkoušku. Miluje vás." Zúčastněně, se na něj usmála.

 „Miluje?" vydechl Rodan smutně, „a bude to stačit? Bude mě milovat i přesto, že já budu pražit po její smrti? Nedokážu v sobě zadusit netvora, který se zrodí. Nikdy jsem to nedokázal, Martho."

 Zavřel oči, a po tváři mu stekla slza. Představa, že by jí mohl ublížit, byla pro něj nemyslitelná. Ale tolik se toho bál. 

Však všechny své manželky zabil. Všechny do jedné. Nikdy nepřežila žádná z jeho milenek, ani manželek. 

Už to, že Elisa mu porodila potomky, byl pro něj velký zázrak. To, že ho vůbec miluje.

 „Ve dne anděl. V noci ďábel." Ozvalo se za jejich zády. 

Ve dveřích stála stará Josefa, evidentně zmožena cestou.

 „Promiňte můj králi, ale musela jsem přijít. Zapomněla jsem vám říci, něco důležitého." Pomalu se uklonila, a změřila si krále pohledem. 

I ona, byla jedna z mnoha jeho přívrženců, kteří si přáli jeho štěstí. A hlavně vysvobození jejich země, z té věčné nicoty a tmy.

 „Je to pravda, králi. Ve dne anděl. V noci ďábel. Jednoho ze svých synů, jste pochoval nad ránem. Tedy tehdy, nad vámi nemá kletba žádné moci. Ovšem v noci..., v noci se stanete tím, v co Elisa pro svou lásku k vám, nikdy nevěřila."

 Na moment se odmlčela. Snad proto, aby dodala svým slovům, většího respektu a váhy.

 „To znamená, že budu prahnout po její smrti. Zrovna tak, jak po smrti těch, které jsem zabil." Vydechl Rodan.

Pomalu vstal, přešel ke kamennému krbu a zadíval se do ohně.

 „Ano, můj králi. Přesně tak. Záleží však na ní." Zašeptala Josefa a Rodan se s nadějí v očích, na ní podíval. 

„Odpověď najdete, v podobě druhého, ze tří obrazů. Teprve tehdy, až na obrazu zříte vaši podobu. Podobu muže, kterého Elisa opravdu miluje, bude Kořina kletba zrušena."

Přistoupila k němu a podala mu dýku, se zahnutou čepelí, ukrytou v koženém pouzdru. 

„Jestli je to opravdu ona. Jestli je to ta pravá. Žena, co vás miluje tak, jak si opravdu zasloužíte, tak ji nebudete potřebovat." 

Rodan s překvapeným výrazem, přijal dýku z jejích rukou.

 „Chránila jsem ji jako oko v hlavě, před pánem z Bamberku. Nyní je to na vás. Je to jediná věc, která vám dokáže vzít váš život."