SRDCE Z KAMENE 54 KAPITOLA

 „Kde je můj manžel?" pronesla Elisa do ticha pokoje.

 S otázkou v očích, se podívala na Marthu, která zrovna sklízela stůl, po jejich večeři.

 Ta však jen sklopila zrak, a povzdechla si. Elisa si byla jistá, že ji něco tají. 

Od jejího porodu, uběhli téměř tři měsíce. Dlouhé tři měsíce, ve kterých, ač se její manžel ve dne věnoval jí a svým dětem co mohl, v noci se vytrácel, neznámo kam. 

Zprvu si myslela, že ji nechce svou přítomností, v jejich ložnici rozptylovat. Myslela si, že jen bere ohled, na její poporodní stav, ale s ubíhajícím časem, o tom začínala pochybovat.

 Byl čím dál tím více uzavřenější. Na jeho tváři, objevily se chmury, kdykoliv projevila přání, aby ji navštívil, v jejich ložnici. A ona přitom, tak moc toužila, aby ji znovu sevřel ve svém náručí. Aby ji pomiloval. Potřebovala to, čím dál tím více. 

„ Neptejte se, paní," zašeptala Martha, „a hlavně, nepochybujte, o jeho lásce." Smutně se na ní usmála. 

Pozorovala na své královně, již delší dobu značný smutek a pochyby. Ale její král, si nepřál, aby byla jeho žena srozuměna s tím, co ho potkalo. 

Snad bláhově doufal, že tím oddálí svůj osud. Snad si myslel, že nevědomí jeho ženy, oddálí to, čeho se tak bál. 

Kořina kletba, dopadla na něj v plné síle. Ve dne anděl, v noci ďábel. Jak přízračné bylo toto Josefino přirovnání. 

Ve dne byl sám sebou. Jeho srdce i duše, byli zcela oddání jeho rodině. Byl šťastný se svou ženou a dětmi. Miloval je k smrti. 

Ovšem v noci. Tehdy jeho srdce zkamenělo.

 A důsledkem toho, se jeho city a emoce, zcela vytratili. Necítil nic. Jeho srdce nebilo. Neproudila krev, v jeho žilách. Necítil bolest. Radost, ani zlost. Ba ani touhu, vášeň, lásku a chtíč. 

Vytrácel se do tmy, vždy s první hvězdou, vycházející na obzoru.

 Tehdy na svém černém oři, proháněl se lesem, a běda tomu, který by se mu zprotivil. Běda tomu, kdo by mu ve svém nevědomí, zkřížil cestu.

 Potkal-li lidskou bytost, při svých vyjížďkách, vždy ji oslovil a zadíval se, až na dno její duše.

 Tehdy viděl všechny neřesti, lži a zlo, který dotyčný způsobil a vykonal na něm svůj trest. Každého, kdo se mu zprotivil, vlastní rukou usmrtil. 

„Ale Martho, proč se mi vyhýbá? Je to trest, za mou nerozvážnost? Trestá mne snad tímto, neb doufá, že mé tělo, posedlé touhou po něm, v celibátu najde rozhřešení?"

 Elise se z očí spustily slzy. Již toho na ní bylo moc. Každé noci, doufala v to, že za ní přijde. Že mu bude moci dokázat svou lásku a vášeň.

 Ale každý další, a další den, to bylo stejné. Usínala sama. Toužící a osamělá. Její tělo neukojené, a její duše vyprahlá.

Spolkla slzu a vyběhla na zahradu. Podívala se na oblohu. Jen hvězdy na nebi, dokázaly rozlišit, v tomto smutném království, noc a den. 

Pomalu se vkradla do stáje. I Matyáš, již spal, a nemohl tudíž, jí zabránit v jejím počínání.

 Osedlala svého koně a vyvedla ho před stáj. Pak na moment zaváhala. Však jí její muž, kladl na srdce, že za žádných okolností, nesmí vyjíždět v noci do lesů. Důrazně jí to zakázal. Pod přísným trestem jí zapřísahal. 

Pak vzdorovitě pohodila hlavou. Však kdyby tu byl, ležela by nyní v jeho náručí.