SRDCE Z KAMENE 55 KAPITOLA

 Elisa pobídla svého koně. Ten vyběhl klusem mezi stromy a vzápětí se hrad, ztratil kdesi v dáli.

 Její dlouhé vlasy, vláli ve větru a dlouhá košilka z bílého plátna, lepící se na její tělo, nenechávalo moc prostoru na fantazii.

 Neobtěžovala se vlastně ani s tím, aby se převlékla. Jediná její myšlenka byla, vyčistit si hlavu. Zmizet na chvíli odtud, kde jí vše připomínalo, její osamění. 

Zastavila se až na kraji tůně, ukryté hluboko v lesích.

 Seskočila z koně a zadívala se na oblohu. Veliký měsíc, osvětloval prostranství nad vodou, a ta v důsledku toho, zářila tisíci diamanty. 

Rozhlédla se kolem. Všude bylo ticho a klid. Ani noční ptáci, ba ani vítr, nezašelestil. 

Sáhla na tkaničku svého živůtku. Zaváhala. Nikdo tu však nebyl. Ani její muž, se to nedozví. Nebude ji tedy moci pokárat, za její neposlušnost.

 Odhodila stranou svůj šat a vběhla do vody. Vykřikla, když se ponořila do studené vody, ale její chlad, působil na její rozehřáté tělo, jako balzám.

 Nemohla si všimnout, že se na kraji mýtiny, mezi stromy, objevil podivný jezdec. 

Byl celý v černém. Měl zakrytou tvář a jen jeho rudé, planoucí oči, zářily do tmy.

 Přitáhl otěže, a počkal, až dívka vyjde z vody. 

Byla krásná. Její nahé tělo, se pod měsíčními paprsky lesklo, a její bradavky, v důsledku studené vody ztvrdli. 

Stála nyní zády k němu, když vyšel z lesa. Až zaržání jeho koně, ji vyděsilo a otočila se. 

Vykřikla a automaticky, zakryla svá ňadra rukou. 

Přistihl se dokonce při tom, že mu v koutku jeho úst, zacukalo. Nemohla svou nahotu, před ním skrýt, i kdyby chtěla. 

Zalapala po dechu, ale ani se nepohnula. Nesnažila se utéct, ani se někam schovat. Ba dokonce měl pocit, že i strach, který byl její prvotní reakcí, již vyprchal.

 Dívala se na něj, s doširoka rozšířenýma očima a její srdce, jí bilo jako o závod. 

„Tvé jméno?!" pronesl do ticha.

 Ale ona jen zatřásla hlavou. Jakoby ho neslyšela. Nebo snad překvapením, ztratila hlas.

 „Odpověz! Nebo snad tvé svědomí, tíží, jakýsi hřích?!" zahromoval. 

Naklonil se jejím směrem, a jeho oči zaplály, jak dva rubíny. Rudá záře z jeho očí, jí propalovala pohledem.

 Elisa měla pocit, že se dívá, až na dno, její duše. 

Seskočil z koně a pohnul se směrem k ní. Její nohy, jakoby rázem, přirostli k zemi. Cítila z něho takovou sílu a moc. Takový zvláštní chlad a zároveň měla dojem, že se její tělo, proti její vůli, rozechvělo. 

Sňal masku a ona vykřikla překvapením.

 A tehdy, jí to všechno došlo. Hlavou jí proběhlo vše, co se událo. Vzpomněla si na to, co jí Rodan řekl. 

Jeho pohled byl studený, jako led. A ona si konečně uvědomila, že kletba, o které mluvil, se vyplnila. Jeho srdce zkamenělo. 

„Jsem nelítostný. Krutý. Zabil jsem spoustu lidí, kteří protiví se králi. A mám strach, že budu muset zabít, i tebe." Tato vzpomínka, prolétla ji hlavou.

 A tehdy si uvědomila, důvod jeho odchodů. Nevyhýbal se jí proto, že by ji již nemiloval, ale proto, aby jí chránil, sám před sebou.