SRDCE Z KAMENE 57 KAPITOLA

 Elisa si povzdechla. Již nějakou dobu, dlela nad talířem jídla a nepřítomně se v něm rýpala lžící.

 Opět, seděla u stolu sama. Její manžel se jí stranil. Vyhýbal se jí.

 Frekvence jeho odchodů, byla čím dále větší. Již to nebylo pouze v noci. Ale jeho strach z toho prokletí, nadal mu pokoje, ani ve dne. 

Jeho obavy se prohlubovaly v závislosti na tom, jak ubíhal čas.

 Miloval ji tolik, že by raději zvolil život někde v ústraní a jí dopřál pokoje a bezpečí. Však před ním, nebude v bezpečí nikdy. Ani jeho děti. 

A s tímto vědomím, odsoudil se k věčné samotě. Přicházel již velmi sporadicky. Většinu času, trávil v levém křídle hradu, kde nacházely se královy pokoje a královský, přijímací sál. Zakázal vstup, každému nepovolanému. I své manželce. 

Elise stekla po tváři slza. Chápala ho. Rozuměla mu. Nyní, když již věděla vše, si byla jistá jeho láskou, ale neschvalovala to. 

Tak moc, si přála mu jakkoliv pomoci. Něco udělat. Cokoliv. Ale on, jí to nedovolil.

 Náhle zalapala po dechu. Jediný, kdo jí může pomoci, je stará Josefa. A s tímto vědomím, počkala až do noci. 

Když i Matyáš, usnul spánkem spravedlivých, vyrazila do tmy.

 Pozdě v noci, dorazila až na místo. Ustrašeně se rozhlédla kolem. Když tu byla naposledy, nezdálo se jí, toto místo, tak děsivé. 

Najednou se se skřípotem, otevřeli dveře.

 „Čekám tě, královno." Pronesla stará Josefa a ustoupila, stanou, aby mohla vejít. 

Samozřejmě, že věděla, co její královnu tíží. Láska, ji dovedla až k ní, a to byl také jediný důvod, proč jí chtěla pomoci.

 „Pomoz mi, Josefo. Prosím. Ty jistě znáš odpověď. Víš, jak získám svého muže zpět." Vydechla Elisa a z očí, se jí spustily slzy.

 Stará Josefa, se zamyšleně otočila ke kamnům. Chvíli míchala, onu nevábnou tekutiny v hrnci a dlouho nic neříkala.

 „Vím, co tě ke mně přivádí. Avšak síla toho prokletí, nedá se jen tak zlomit. Kora z Bamberku, byla mocná čarodějka. A její nenávist, ještě větší." 

Na chvíli se odmlčela. Pak nalila pohár tekutiny a postrčila ho před Elisu.

„Pij!" přikázala.

 Nevalná vůně a ještě horší vzhled oné tekutiny, nepřipadal Elise nijak lákavý. Tázavě se podívala na Josefu.

 „Pij. Jestli je ti život milý. Věř, že tvůj manžel splní své slovo, a při dalším setkání, tě odpraví ze světa."

 Dívala se, jak královna s odporem vypila pohár a postavila ho na stůl. Spokojeně se usmála.

 „Jediná tvá možnost je, že král tě začne milovat. Že i jeho kamenné srdce, pookřeje. Ovšem tato možnost, i když velmi nepravděpodobná, leč nemožná, není zcela lehká." 

Měla pravdu. Však moc dobře věděla, že nikdy nedokázal zvrátit kletbu. Zabil všechny své manželky do jediné. Nikdy se mu nepodařilo, se kletbě postavit.

 Ovšem nyní doufala, že by ta možnost, tu mohla být. Elisa ho milovala. Milovala krále, ne pána z Coldwellu a to byl také ten důvod, proč ještě byla na živu.

 Nalila Elise ještě jeden pohár, a přistrčila ho před ní. 

„Budeš to potřebovat," zabrblala, když viděla královninu nechuť, „je to to jediné, co udrží tě při životě." 

Věděla možná více, než mohla královně říci. Věděla, že neujde svému osudu. Ďábel, kterým ho nazvala, si bude toužit vzíti, co mu náleží.