SRDCE Z KAMENE 58 KAPITOLA

 „Opět, jste neuposlechla mého příkazu, má paní." Zašeptal Rodan do ticha pokoje, když se Elisa vrátila zpět. 

Stál zády k ní, a zamyšleně se díval do plamenů v krbu.

 Elisa odhodila svůj plášť a váhavě udělala několik kroků, směrem k němu. Zlobil se na ni. Poznala to z tónu jeho hlasu, a když se na ní otočil, v očích mu zajiskřilo.

 „Musela jsem." Vydechla. Byla rozhodnuta čelit jeho hněvu, ať to stojí, co to stojí. 

Nadechl se k odpovědi, ale místo toho, jen smutně zatřásl hlavou a povzdychl si. Přistoupil k ní a vztáhl ruku.

 V jeho pohledu, byla bolest. Strach, láska, i touha zároveň. Přejel prstem po jejích rtech. 

 Zavřela oči a zasténala. Tolik po něm toužila. A ani on, na tom nebyl jinak.

 Přivinul si ji do náručí a vášnivě ji políbil. Hladově. Naléhavě a zoufale, jako kdyby to mělo být naposledy. 

„Tvá neposlušnost, mne nutí k tomu, abych tě ztrestal, Eliso." Pronesl zadýchaně, když se od ní odtáhl.

Vědomí, že proti jeho zákazu, projíždí se nocí, nahánělo mu hrůzu. Představa, že by se jí cokoliv stalo, rvala jeho srdce na kusy. 

Vůbec si nedovedl představit, že by o ni přišel. Ale měl-li, ji někdy? Měl její lásku. Touhu, náklonnost? Patřila jemu, ne pánu z Coldwellu? Toužila po jeho polibcích a dotecích? Doufal, že ano. 

Ale malý hrášek pochybností, stále hlodal v jeho srdci. Ta malá pochybnost, tu byla proto, že druhý ze tří obrazů, na jeho zdi, stále skrýval se, pod mlhou neznáma. 

„Teprve tehdy, až na obrazu zříte vaši podobu. Podobu muže, kterého Elisa skutečně miluje, bude Kořina kletba zrušena." Tato informace, zněla mu v uších od chvíle, kdy ji Josefa vyslovila.

 Věděl, že milovat někoho takového, jako je on, je zcela nemožné. Však je sám ďábel, jen v lidské podobě. 

A tak křehké, nevinné a nádherné stvoření, jako je ona, nemůže podlehnout svodům, samotného ďábla. Nebo ano? 

Jeho bijící srdce, ho chtělo z jeho omylu vyvést. Však nedokázala již dosti, že ho opravdu miluje? Porodila jeho potomky, a již to, byl malý zázrak. Již to, že oddala se mu beze zbytku. Zcela, a nemohl pochybovat, o její touze k němu. 

Avšak jeho strach, byl silnější. V noci jeho srdce zkamenělo. Necítil a nemiloval. Tehdy změnil se v to, čeho měla by se bát. Co měla by nenávidět. Zavrhnout a zcela vyloučit, ze svého života. 

Tyto dvě stránky jeho osobnosti, byli od sebe zcela odloučeni. V noci byl tím, čím je, a zcela zapomněl na vše, co se událo. Zapomněl na ní. Na lásku k ní. Na touhu a vášeň, která ho v její přítomnosti spalovala. 

Jeho potřeby, zúžily se pouze na jedinou věc. Ztrestat každého, kdo se mu zprotiví. A vykonat svůj trest. Zabít. 

To jediné, zdálo se mu správné. Vykonat soud, nad jejich vinou, a ztrestat jejich hřích. Byl soudce i kat zároveň. 

„Měla byste odjet, má paní. Zapomenout na mě." Pronesl do ticha. 

Ale Elisa v jeho očích viděla tak velkou bolest, že jen zatřásla hlavou k odporu a po tvářích, ji začaly stékat slzy. 

„Neplač. Rve mi to srdce." Zašeptal, a sáhl k svému opasku.

Jeho modré oči, se zaleskli, když podával ji jakousi dýku, v koženém pouzdru. 

„Nos ji u sebe, Eliso. Stále, ji nos u sebe." 

Elisa zmateně přijala dýku, z jeho rukou.

 Pohladil ji po tváři a otočil se k odchodu. Ve dveřích se ještě otočil a jeho modré oči, zaleskli se potlačovaným pláčem.

 „Je to jediná věc, která dokáže zachránit tvůj život. Jediná, která mne dokáže zabít."