SRDCE Z KAMENE 59 KAPITOLA

 Elisa políbila své dva syny, a se slzami v očích, se podívala na Marthu.

 „Musím odjet, Martho." Zašeptala. 

Její srdce pukalo nad tím, tu své syny nechat, ale nebylo jiné východisko. Nemohla je vzít s sebou. Ne, když sama nevěděla, co ji čeká. 

Věděla jen jediné, musí se o to pokusit. Musí svého muže, přivézt zpět. A jediná možnost byla, být mu co nejblíže. Odejít někam, kde se dříve, nebo později, s oním tajemným jezdcem shledá.

 Byla rozhodnuta, ukrýt se na nějaký čas, hluboko v lesích. V lovecké chatě v horách. 

Však právě v těch místech, bylo jeho loviště. Právě v té části lesa, byl spatřen nejčastěji. Právě proto, se každý bojí, v ta místa zavítat. Nikdo nechtěl svého soudce a kata, zřít na vlastní oči.

 „Já vím, má paní." Přikývla Martha. Snažíc se o to, aby v jejím hlasu, nebyl znát smutek a strach.

 Bála se o ni. Ale zároveň věděla, že nemá jinou možnost. V jediné, v co doufala, bylo, že král, její odchod unese. Že jeho srdce nepukne žalem. 

„Řekněte..., řekněte mému muži, že se o mne nemusí bát. Že splnila jsem, jeho žádost," zavzlykala Elisa a statečně si setřela slzy z tváře, „musím se o to pokusit, Martho. Musím zlomit, Kořinu kletbu."

 „Můj muž, Edvard, vás doprovodí. Bude zpět, ještě dříve, než snese se noc, na království. Musíte si s sebou vzít zásoby na nějaký čas a..." podlomil se jí hlas. 

Již od první chvíle, si byla jistá, že ona, je ta pravá. Že ona, je ta žena, která jediná, dokáže jejich krále milovat. Která dokáže se vzepřít, jeho prokletí. 

 Však nevytrpěl, si už dosti? Nebylo jeho hříchu, učiněno zadost? Jestli ovšem jeho hříchem, nebylo nemilovat, Koru z Bamberku.

 „Věřím, že ho vaše láska vysvobodí. Modlím se k bohu, aby se tak stalo. Protože utrpení, které by snášel, kdyby tomu tak nebylo, po další století, byla by pro něj muka, která bych mu nepřála." 

Na moment se odmlčela. I jí, zmohla síla okamžiku. Dost dobře si uvědomovala, že nyní, je ve hře vše. Osud jejich, i celého království.

 „Miluje vás, paní. Miluje vás více, než svůj život. V to věřte, a to si stále opakujte, až vám bude nejhůře. Nesmíte v něj přestat věřit. Zapřísahám vás v to. Věřte v jeho duši. Snad jeho srdce, zkamenělo. Snad je studené jako led, ale jeho duše, je stále tu." 

Ještě dlouho, pak Martha stála v okně, a dívala se za odjíždějící královnou. 

Její synové, tiše spaly a nikdo, kromě ní, a Edvarda, nevěděl, kam se královna toužila odebrat.

 Bylo to zcela nutné proto, že věděla, že ji král bude hledat. Nikdy by jí to nedovolil. Nikdy by nedovolil, aby podstoupila takové riziko. Ani kvůli němu.

 Byl by schopen ji uvěznit. Zazdít do věže. A kdyby ani to, nepomohlo, jistě by našel jinou cestu, jak sám sebe, raději ze světa zprovodit.

 A to nemohla dovolit.