SRDCE Z KAMENE 60 KAPITOLA

 Srub, kam se Elisa uchýlila, byla stavba z masivních, dřevěných kůlů. Byl hluboko v lesích, dobře schován, před případnými, nezvanými návštěvníky.

 Již při vstupu do něj, vehnali se jí slzy do očí. Vzpomněla si, jak se tady s Rodanem milovali. Pohled, na velikou postel v čele místnosti, navodil jí spoustu bolestivých vzpomínek.

 Uběhl již skoro týden, co jí Edvard doprovodil až sem a odjel. A muž, na kterého čekala, se zatím neukázal. Každou noc, vyjížděla na koni do okolních lesů, s nadějí, že ho potká. 

Když se první hvězda, objevila na obzoru, vyšla Elisa před dům.

 Teplá noc, přímo lákala k vyjížďce. Ale dnes, neměla chuti prohánět se po lesích. Její samota a stesk, dolehl na ní, v plné síle. 

Slzy se jí vehnali do očí, kdykoliv si na Rodana vzpomněla. Tak moc si přála, aby byl tu. S ní, a obejmul ji. 

Pomalu vykročila pěšinou mezi stromy a zastavila se až u malé tůně, s průzračnou vodou. Zrovna tam, kde potkala ho naposledy.

 Zaváhala. Koupel by ji jistě, udělala dobře. Osvěžila by její mysl, i tělo.

 Sházela ze sebe svůj šat a ponořila se slastně do studené vody. 

Nevěděla, ani jak dlouho si užívala onu koupel, když ale vylezla na břeh, zarazila se. Její šat byl pryč. Ustrašeně se rozhlédla kolem. Náhle za zády, uslyšela přidušené uchechtnutí. 

„To se podívejme. Jakáž to, hezká panenka." Mezi stromy, stál podivný chlapík s oplzlým výrazem na tváři. 

Elisa zalapala po dechu. Srdce měla najednou až v krku. Automaticky začala couvat. 

Jeho pichlavé oči, hltaly necudně každičký kousek, jejího těla. 

„Není ti to nic platné, nám neunikneš." Zasmál se chlapík chraplavě, a v tu chvíli, ji popadly něčí paže. 

Vykřikla, když ocitla se na zemi. Nad ní se skláněla dvojice mužů, a jejich tváře, dost dobře vypovídali, o jejich záměru. 

Jeden z nich, ji chytil za ruce a druhý, zalehl ji svým tělem.

 „Přivedu tě do ráje, holubičko." Zachrochtal a rozepnul svůj poklopec. 

„Pomoc. Rodane!" vykřikla Elisa a divoce sebou zaházela.

 Ale nebylo ji to nic platné. Jejich síla, byla nad její možnosti. Z očí, se jí spustily slzy, když ji jeden z nich, ucpal ústa dlaní. 

„Mlč! Za chvíli bude po všem. Jen si trochu užijeme!" Uchechtl se.

 Elisa se vzepřela, a vší silou, se zakousla do jeho ruky. Vzápětí ucítila palčivou bolest, jak ji druhý z nich, udeřil do tváře. 

„Tak ty budeš dělat drahoty?" Zařval a vklínil se mezi její nohy.

 Vyhoupl se v bocích, aby dokonal své dílo, když v tom, ho čísi ruka udeřila, a on odletěl několik metrů stranou.

 „Nyní vykonám já, svůj soud." Ozvalo se nad nimi. 

Rudé, zářící oči, zpod černého šátku a klobouku, propalovali oba muže pohledem.

 „Rodane." Zašeptala Elisa a dívala se, jak se, jak jednoho po druhém, vzal do rukou, jakoby téměř nic nevážili. 

„A následně, i rozsudek." Vykřikl a vzápětí, mu padli mrtvi k nohám. 

Elisa se dívala na to divadlo, a srdce jí divoce bušilo. Ne však strachy. 

Jeho mužná postava, v dlouhém černém plášti, dodávala mu, ještě větší nádech tajemna. 

„Proč neuposlechlas, mé rady?" otočil se na ní. 

Znovu měla pocit, že se dívá, až na dno její duše. 

„Řekl jsem, že až se potkáme příště, budu muset i nad tebou, vykonat svůj soud." Pohnul se směrem k ní. Chvíli nad ní stál, a sledoval ji svým ledovým pohledem.

 „Vstaň!" přikázal ji najednou, a když tak učinila, vztáhl k ní ruku. 

„Nemáš, ze mne strach?" dotkl se zamyšleně její tváře. 

Jeho ledové prsty, studili jak led. Ale nesnažila se ucuknout. Ba ani útěk, nebo náznak strachu, nepřišel jí na mysl. 

„Nemám, pane. Nebojím se vás. Však má duše, je čistá. Žádný hřích, netíží mou mysl." 

Ztěžka polkla, když se lehce dotkl její líce v místech, kde ji udeřil jeden z mužů.

 „Jejich duše, byla černá, jako noc," zašeptal a zamyšleně se na ní podíval, „ale u tebe?"

 Zatřásl hlavou, jakoby si potřeboval urovnat myšlenky. Vypadalo to, jakoby se jeho mysl, prala sama se sebou. 

„Nerozumím tomu, že touha, tíží tvé tělo. Strach by měl být, tvou prvotní reakcí. Přeci víš, kdo jsem. Víš, že tě musím zabít."