SRDCE Z KAMENE 62 KAPIOLA

 Rodan se zamyšleně podíval na dívku, ležící na zemi.

 Dívala se na něj, a v jejích očích bylo něco, co dříve nikdy nespatřil. Něha. Touha. Láska snad?

 Zatřásl hlavou, aby si dokázal urovnat myšlenky. Však to bylo nemožné. Nemohla přeci milovat svého kata. A on, jejím katem byl.

 Všechno v něm, mu velelo jediné. Ztrestat její hřích. Musel to udělat. Nedokázal ovládat své emoce, aby se vzepřel tomu, co je nutné. 

„Tvým hříchem, je smyslnost. Cizoložství." Zašeptal.

 Jen se na něj však podívala, a polkla slzu. 

„Jestli tedy, je milovat hřích. Jestli je milování hříchem, vykonej svou povinnost." Zavřela oči, a zpod jejích řas, zkápla po její tváři slza.

 Zaváhal. Jeho nitro, najednou zalil takový zvláštní pocit. Smutku? Obav? Pochyb? Nedokázal to blíže určit. 

Ale povinnost, vložená, mu oním prokletím. Absence jeho emocí a nemožnost cítit cokoliv, mu velela, to udělat.

Lehce se dotkl její kůže. Zatřásla se, a zavzdychala, ale ani na moment, neotevřela oči. 

„Nebude to bolet." Vydechl najednou. 

Alespoň to, vykoná pro ni. Zbaví ji, jejího hříchu, bezbolestně. 

Sklonil se nad ní a zadíval se, do její tváře. Byla krásná. Žádoucí, a i v něm, se cosi probudilo.

 Však to, že si ji vzal, bylo mu zcela cizí. Jeho tělo, si dělalo, co chtělo, proti jeho vůli. 

Pohladil ji po tváři. Přitiskl ji k sobě a zavřel oči. Musel to učinit. Musel. Vše v něm, ho k tomu nutilo.

Pak sklonil se k jejím rtům a lehce jí políbil. Snad proti své mysli, provedl to, protože překvapením vydechl. 

Zhluboka se nadechl, a jemně, avšak mocně a mistrně, trhl její hlavou. Uslyšel slabé křupnutí, a její tělo, se mu bezvládně, svezlo do náručí. 

Chvíli jen tak seděl. Nebyl najednou schopen, jakéhokoliv pohybu. 

Ani ji nechtěl pouštět, ze svého náručí. Díval se do její mrtvé tváře, a jeho nitro, zalil zvláštní pocit smutku. Beznaděje. Lítosti. 

Svými studenými prsty ji pohladil a zavřel oči. Ještě nikdy necítil, že by nad svým činem, tak zapochyboval. Že by cítil bolest, ve své duši. 

Však i žal, i jakákoliv náklonnost, mu byla cizí. Ale neměl by tedy, odolat i svodům svého těla?

 Hlavou mu prolétla vzpomínka na ten pocit, když si ji vzal. Když oddala se mu, beze zbytku. Cítil to přeci. Její touhu a vášeň, po něm. 

Její mysl, byla zcela a bezezbytku, oddána jemu. Jemu, a nikomu jinému. Tedy nelhala? Není milování hříchem? Byl z toho tak zmatený.

„Odpusť." Zašeptal náhle, a jedna malá krůpěj, sjela po jeho obličeji.

 Překvapeně ji setřel. Vzal ji do náručí a vydal se úzkou pěšinou, mezi stromy. 

Věděl, že skrývá se před světem, v oné chatě. Chtěl, aby alespoň její poslední spočinutí, bylo tam, kde je jí milé. 

Opatrně ji položil na postel. Vypadala, tak nevinně. Jako kdyby jenom spala.

 Její bílá tvář a hladké tělo, vyvolávalo v něm, spoustu vzpomínek. 

Ještě chvíli, stál bez hnutí. Ještě několik dlouhých okamžiků, se kochal její krásou, a pak se otočil k odchodu. 

Byla to nutnost. Potřeba. Povinnost, to udělat. A on, jako pokaždé, se tomu nedokázal ubránit.