SRDCE Z KAMENE 63 KAPITOLA

 Poslední hvězda na nebi zhasla. I měsíc zmizel, a vůkol, rozprostřela se úplná tma.

 Přišel den, jen slunce, schované za těžké, černé mraky, nevyšlo.

 Rodan se v tu chvíli zastavil ve dveřích. Urputná bolest, jako vždy, projela celým, jeho tělem. Chytl se za hlavu a zaúpěl. Ta bolest, byla nesnesitelná. Však jako každý den, před jeho proměnou. 

Zhluboka se nadechl. Jeho srdce, začalo bít. 

Pomalu se otočil. Teprve nyní, si uvědomil, kde je. Lovecká chata v horách, kde miloval se s Elisou. Ta vzpomínka, projela mu srdcem, jako nůž.

 Náhle jeho oči zabloudily, k posteli, a zalapal po dechu. Spala? Zoufale si to přál, ale mysl mu napovídala, že to není možné.

 Přistoupil k jejímu lůžku, a z očí, se mu spustily slzy. Byla bílá, jako sníh. Nehybná. 

Sesunul se k ní na postel a pohladil ji po tváři. Nemohl tomu uvěřit, žena, kterou tolik miloval, ležela před ním, bez známek života. 

Opět nedokázal se, vzepřít svému prokletí. Zabil ji. To vědomí, rvalo jeho srdce na kusy.

 Nedokázal si představit, jak bez ní, bude žít. Miloval ji tolik, že smrt, by přijal bez jediného mrknutí oka, pro její záchranu. Neváhal by. Nechal by si srdce, vyrvat z těla, jen, aby byla v bezpečí.

 „Opět, jste neuposlechla, mých příkazů, má paní." Zašeptal, polykaje slzy. 

Sesunul se na její bezvládné tělo, a jediná jeho touha nyní byla, zemřít. Necítit již nic.

Dlouho, tak klečel u jejího lůžka, a přestal vnímat čas. Prostor, i realitu. Jeho srdce, snad puklo bolestí a žalem. 

Vteřiny, minuty, i hodiny míjeli, a venku se začínalo opět schylovat k temné noci. 

Ještě naposledy, ji pohladil po tváři, vstal a otočil se k odchodu. 

 Náhle zaslechl hluboké vydechnutí. A bezútěšný, hluboký nádech, jakoby se kdosi topící, snažil zoufale nadechnout. 

Srdce se mu rozbušilo, když se otočil a spatřil její tvář. Dívala se na něj. A v jejích očích nebyla nenávist. Ba ani náznak, jakéhokoliv strachu, nebo snad odsuzující pohled.

Bylo tam to, co pokaždé tam zřel, když byl v její blízkosti.

 Ztěžka udělal několik kroků a padl na kolena. 

„Má paní." Vydechl a sklopil hlavu. 

Po tvářích mu tekly slzy, ale nedokázal tomu zabránit. A ani nechtěl. 

„Nemůžu žádat odpuštění. Nemůžu po vás žádat, abyste mi byla dále nakloněna. Nemůžu žádat nic, však to, co jsem udělal, je hřích, který nikdy, nedokáži odčinit."

 Vztáhl k ní ruku, a třesoucími prsty, ji pohladil po tváři. Tolik ji miloval. Tolik, že nedalo se to snést. 

„Nemusíte žádat odpuštění, můj pane. Není hříchem, vaše láska, ani má. Není hříchem nic z toho. Je jen jediný hříšník. Jediný, který si zaslouží opovržení, spravedlivý hněv, soud, a následně i rozsudek, a to jsou páni z Bamberku." Dotkla se jeho dlaně, na své tváři.

 Ještě chvíli váhal, ale po té, se k ní omámeně sklonil, a políbil ji. 

Náhle ucítil, bodnutí u srdce. Vyděšeně se ohlédl do okna. Noc, již pomalu přebírala svou vládu.

 „Musíte mne zabít," vydechl, „musíš mne zabít, Eliso. Hned! Hned, nebo to udělám sám!"

Všiml si koženého pouzdra, vedle její postele. Byl to nůž, který ji daroval, aby ji ochránil, před ním, samotným. 

Vyděšeně se na něj podívala a zatřásla hlavou k odporu. Nevnímal však její nesouhlas, vyjmul zbraň, z pouzdra a vložil ji ho do dlaně.

 „Hned!" zaúpěl.

„To nemohu. Nemohu to udělat. Miluji vás." Podlomil se jí hlas.

 Ale Rodan, držíc v ruce její dlaň, svírající nůž, ho přiložil na svou hruď.

 „Miluji tě, Eliso. Miluji tě tolik, že má smrt, bude jediným vysvobozením, z této hrozné, noční můry."

 V tu chvíli, kdy vyšla první hvězda, se naposledy podíval do její tváře. 

„Nikdy na to nezapomeň." Zašeptal a přitlačil na její ruku.