SRDCE Z KAMENE 64 KAPITOLA

 „Rodane, ne!" vykřikla Elisa, a upustila dýku z ruky. 

Vyděšeně se na ní podíval. Chytil ji pevněji do ruky, a zatlačil na její rukojeť ve chvíli, kdy vyšla první hvězda.

 Zvrátil hlavu a zhluboka zařval. Ostrá bolest, projela jeho hlavou. Tak bodavá, urputná a zničující, že chytil se jednou rukou za hlavu, ale v ten moment, ve který si jeho ostrá čepel prorazila cestu k jeho srdci, zkamenělo. 

Zhluboka se nadechl, a pak se zadíval na dívku před sebou. Z očí ji tryskali slzy a ústa si zakrývala rukou, aby dusila v sobě výkřiky hrůzy.

 Rodan se překvapeně podíval na dýku, ve své ruce. Zatřásl hlavou, jakoby si potřeboval urovnat myšlenky. 

Chtěl sám sebe sprovodit ze světa? Nemohl tomu uvěřit. Proč? Je svým soudcem, i katem zároveň?

A teprve tehdy mu došlo, že dívka, která ještě včera ležela mrtva v jeho náručí, se na něj dívá. 

A přitom stačilo tak málo, aby svou rukou, ho usmrtila. 

„Proč?" vydechl nevěřícně, „proč nedokonala jsi, svůj soud? Proč jsi mne nezabila?" jeho oči, se rozšířili v úžasu. 

„To nemohu. Miluji tě." Zašeptala a vztáhla k němu ruku. 

Udiveně ucukl. Její vyznání, ho zcela vyvedlo z rovnováhy. Však co je láska? Ten cit, mu byl cizí.

 „Nemůžeš milovat někoho takového, jako jsem já. Však jsem tvým katem. Měla bys mne nenávidět, a dokonat svůj soud. Měla bys toužit po své odplatě za to, co jsem ti provedl."

 Nevěřícně, si odfrkl. Ale pocit, který měl, když držel její mrtvé tělo ve svém náručí, ulpěl mu v paměti. Ještě nikdy, přeci nic takového necítil. Takovou beznaděj. V jeho nitru, se cosi pohnulo, ale určit jeho význam, nedokázal.

 Vztáhl k ní ruku, a opatrně se dotkl její tváře. Jakoby chtěl sám sebe přesvědčit, že se mu jen nezdá. 

Neucukla, i když jeho ledové prsty, studily jako led. Setřel slzu z jejího obličeje. Vzpomněl si, jak i jemu, skápla slza po tváři. 

„Je tedy toto, láska?" 

 „Ano. I toto, je láska." Zašeptala v odpověď a přikryla jeho ruku na své tváři, svou dlaní.

 Zmateně se na ní podíval.

 „Vykonal jsem nad tebou svůj soud, a ty přesto říkáš, že mne miluješ? Však tvá vina, byla cizoložství. V tvém srdci, je tedy ještě kdosi?" 

„Nikdy v něm nebyl nikdo jiný, jak vy, můj pane. Musíte to přeci vědět. A i když vaše srdce zkamenělo, nevěřím, že to necítíte. Nemůžu uvěřit, že byste nepociťoval, alespoň něco. Cokoliv. Třeba jen závan smutku, nad mojí ztrátou. Slabý závan touhy. Přeci..., jinak bych se nemohla, vám nikdy oddat bez výčitek." 

Jeho oči, rozšířily se překvapením. Slabý závan touhy? To tedy bylo to, co cítil, když si ji u tůně vzal? 

Jestli byla toto touha, tak potom je vinen i on. 

Přeci jeho tělo, nikdy takto nereagovalo. Nikdy necítil, tak zvláštní pocit na těle. Jakoby jeho duše, se vznášela vysoko nad ním. I jeho nitro, se chvělo tak, jak to nikdy nepoznal. 

Zavřel oči, a ztěžka si oddechl. Byl tak zmatený, ze svých pocitů. 

Jedna jeho stránka, ho nabádala ke střízlivosti. K racionálnějšímu vysvětlení, než tomu, co podala mu ona. 

Nabádala ho k tomu, odejít. Již ji nikdy nespatřit. Vymazat s paměti vše, co tíží jeho mysl. 

Ale ta druhá, tolik toužila po opaku.