SRDCE Z KAMENE 66 KAPITOLA

 Elisa osedlala svého koně, a vyjela do tmy. 

Rodan měl pravdu, měla by se vrátit. Již se tu necítila bezpečně, od té doby, co ji ti dva neznámí pobudové, přepadli u tůně. 

Ale musela s ním mluvit. Musela ho vidět, ještě dříve než se vrátí na hrad, protože si byla jistá, že ji po té, již nedovolí odejít.

 Řítila se temným lesem, neznámo kam. Hnala svého koně stále vpřed, a co chvíli, se zastavila a zmateně se rozhlédla kolem. 

Temný les, ji připadal všude tak stejný. Strašidelný a nehostinný. A když se po několika hodinách bloudění, a marného hledání, zastavila na prašném rozcestí, unaveně seskočila z koně.

 „Zřejmě jste zabloudila, nemám pravdu?" ozvalo se za ní, a ona se ustrašeně otočila.

 Ten hlas, ji byl povědomí. „Pán z Bamberku?" vydechla. 

„Zcela správně, královno." Ze stínu stromů, vyjeli tři jezdci na koních. 

Jeden z nich, pobídl svého koně, a zastavil se několik metrů od ní.

 „Řekl bych, že je velmi neuvážené, se pohybovat sama, takto daleko od hradu." Zabodl do ní, svůj pichlavý pohled.

 „V tom případě, jsem ráda, že jsem potkala právě vás, pane z Bamberku. Jistě mi ukážete cestu zpět." Zkusila to Elisa mírným tónem a pokusila se o úsměv.

 „Proč myslíte, že bych zrovna já, měl důvod, vám pomoci, královno?"

 „Právě proto, pane z Bamberku, že jsem vaše královna. A vy poddaný svého krále. A jistě netoužíte po tom, aby se na vaši hlavu, snesl jeho spravedlivý hněv."

 „Spravedlivý hněv?" zamračil se, a mírně povytáhl obočí. 

Moc dobře si byl vědom královi moci. Celých devět století, se nepodařilo žádnému z Bamberků, ho porazit. A on byl přitom, již tak blízko. Scházelo tak málo, a již nikdy, by král nemohl doufat, ve svou spásu. 

Změřil si pohledem, křehkou dívku před sebou. Proč zrovna ona, by měla být ta, která ho vysvobodí? A proč by zrovna on, měl být ten, který jí bude nápomocen? 

Když v tom náhle, se v jeho chorém mozku, zrodil další, z ďábelských plánů. 

Mohl ji zajmout. Uvěznit. Odvézt neznámo kam, ale byl si jist, že dříve, nebo později, by ji král našel, a již by se jistě nevykroutil, ze své viny.

 Králův hněv, by na jeho hlavu dopadl v plné míře, a to si věru nepřál. Již jednou ho varoval, že ho sprovodí ze světa, jestli se bude protivit králi. 

A tak jeho zbabělost, a jeho vypočítavost, zaměřila se jiným směrem. Přivést královnu na špatnou stopu.

 „Ano, má královno, máte pravdu. Nepřeji si, aby se králův hněv snesl na mou hlavu. I když vím, že spravedlivý. A právě proto, na důkaz mé věrnosti a oddanosti, vám něco prozradím." Mírně se přikrčil, a na jeho obličeji, objevil se úlisný škleb.

 Byla to jeho poslední naděje. Protože, kdyby ona dokázala, jeho kamenné srdce rozehřát, prohrál. 

„Za nedlouho, oslavíte své narozeniny, královno. Jistě vám král, bude chtít splnit, jakékoliv přání. Jistě udělá vše, co vám na očích uvidí. A vy..., přejte si jediné. Jen tak, dokážete zlomit kletbu. Přejte si, aby se vrátil, jako pán z Coldwellu. Však přeci miluje jeho? Nevěřím, že učarovala vám, zrovna králova tvář. Však vedle pána z Coldwellu, je jen pouhým stínem. To on, je ten, který je hoden vaší lásky, královno." Naklonil se k ní, snad aby dal svým slovům větší důraz a váhu.

 „Musíte zničit, jeho obraz na zdi."