SRDCE Z KAMENE 67 KAPITOLA

 „Královno, hledáme vás již celou věčnost." Ozvalo se Elise za zády. 

Bloudila již tak dlouho, a snad se neustále točila v kruhu. Pán z Bamberku, ukázav ji opačný směr, zavedl ji úmyslně na scestí, a ona již skoro zemdlena únavou, seskočila z koně. 

„Díky bohu, Matyáši. Zřejmě jsem zabloudila." Vydechla úlevně, a rozhlédla se kolem.

 Ještě několik králových zbrojnošů, se vynořilo mezi stromy. 

„Král poslal do lesů všechno, co má ruce a nohy, královno," uklonil se a změřil si ji pohledem, „připravila jste nám ale krušné chvíle. Myslím, že vás král zrovna nepochválí." Oddechl si Matyáš.

 Však ji hledali od časného rána všichni, včetně samotného krále, v lovecké chatě v horách a jejím okolí. A její nepřítomnost, vyvolala v něm skoro zoufalý pocit beznaděje. 

Nikdy svého krále, neviděl v takovémto stavu. Však se k němu donesli zprávy, o plánech, pána z Bamberku. 

Objížděl vesnice a pobízel lid, aby se dostavil na královniny narozeniny, do královského hradu. Pod záminkou stvrzení toho, že královi potomci, jsou plodem čisté lásky, a tudíž naděje, k jejich vysvobození. 

A jelikož se královniny narozeniny blížily, všichni chtělo být svědkem toho, že naděje na jejich spásu, stále trvá. Všechen prostý lid, ale i přívrženci pana z Bamberku, se vydali na hrad. 

Jeden ze zbrojnošů, uchopil lesní roh, a zatroubil ve znamení, že je královna v pořádku. Okolím se rozlehlo jeho dunivé a hlasité troubení. 

„Následujte mne, královno. Máme za úkol, vás odvézt zpět. Nyní již král jistě ví, že jste v pořádku." Elisa jen němě přikývla.

 Neměla již sil, jakkoliv odporovat. Nasedla na koně a vydala se v doprovodu družiny, zpátky k hradu.

 Věděla, že jí její manžel nepochválí. Že se na ni bude zlobit, ale jediné po čem toužila, být již konečně s ním.

 „Zaplať bůh, že jste tady, má paní. Všichni jsme umírali strachy." Vykřikla Martha, když Elisa po několika hodinové cestě, vstoupila do hradu. 

Však několik posledních dní, bylo utrpení, sledovat Rodanovu ztrápenou tvář. Jeho bolest, z její ztráty. 

Teprve včerejší den, snad trochu pookřál, a ihned se vydal ji hledat, k lovecké chtě, do hor.

 „Připravím vám koupel, a něco k jídlu, paní. Král tu bude jistě co nevidět."

 Elisa se jen unaveně sesunula na stoličku, a nežli se stačila vzpamatovat, horká koupel, byla připravena. 

Martha pomohla Elise ze šatů, a ta se slastně ponořila do kádě s vodou.

Teplá voda, únava a vyčerpání, na ní zapůsobila tak, že zavřela oči. A jakoby z dáli, slyšela tlumené bouchání a šramocení, jak Martha, prostírala na stůl.

 „Má paní." Ozvalo se najednou, a v tu chvíli, ji něčí paže popadli a vytáhli z vody. 

„Rodane." Vydechla a zalapala po dechu.

 Chytla se ho okolo krku a z očí, se jí spustily slzy. Nedokázala tomu zabránit. Konečně byla s ním.

 Držel ji v náručí, a evidentně mu vůbec nevadilo, že je jeho šat, celý zmáčený vodou. 

„Ach Eliso. Myslel jsem, že zešílím strachy." Šeptal, ale ani na chvíli, ji nepustil ze svého náručí.

 Přenesl ji na postel a posadil se vedle ní. Třesoucími prsty, ji pohladil po tváři. 

Vypadalo to, jakoby se potřeboval přesvědčit o tom, že se mu jen nezdá. Prsty stíral slzy z její tváře, a sám měl co dělat, aby pod přívalem svých emocí, nezačal plakat. 

„Neplač. Rve mi to srdce." Dostal ze sebe ztěžka a sklonil se k jejím ústům.