SRDCE Z KAMENE 68 KAPITOLA

 „Ach Eliso. Mám sto chutí ztrestat, tvou nerozvážnost. Víš vůbec, co se ti mohlo stát? Neustále porušuješ všechno, co jsem kdy přikázal." zavrčel, když se od ní udýchaně odtáhl. 

Byl tak šťastný, že již je doma, a že ji svírá ve svém náručí. Však to co prožil v poslední době, nedalo se rovnat žádnému, z jeho dřívějších pocitů. 

„Můj bože! Kdyby se ti něco stalo, ani smrt, nebyla by pro mne vysvobozením." Zamračil se na ní.

 Tak moc, se na ni zlobil, a nejraději by ji opravdu, vyčinil tak, že by si to navždy pamatovala, ale místo toho, jen zatřásl hlavou k odporu a unaveně si povzdechl. 

Již neměl sil, s ní bojovat. Jeho láska k ní, byla tak veliká, že by si nechal vyrvat srdce z těla, bylo-li, by to nutné. Jediné na čem, ale záleželo, bylo, že již je v pořádku zpět.

 „Omlouvám se, můj pane. Avšak já..., musela jsem to učinit. Nyní již alespoň vím, že máme naději." Usmála se na něj a jemně se dotkla jeho tváře.

 „Snad," zašeptal zamyšleně, „nyní je tu ovšem o mnoho horší hrozba. A to v podobě, pána z Bamberku. Za dva dny, v den tvých narozenin, se vše ukáže." 

Věděl, že již se tomu nedokáže vyhnout. Jeho lid, si žádal důkaz. Chtěli vidět jeho syny a přesvědčit se o tom, že královna, jejich krále přijala za svého. Že on, je ten, kterého miluje. A že tudíž mají naději, ve své vykoupení. 

A pán z Bamberku, jim ho hodlal dát. On chtěl dohrát, tu hru dokonce. A s představou toho, že jedině on, bude svrchovaným vítězem jejich klání, vyvolal královské slyšení, které král nemohl odmítnout.

 „Nemám strach. Nemám strach z ničeho, když jste po mém boku." Zašeptala Elisa a pohladila ho po tváři.

Rodan přikryl její ruku svou a smutně si povzdechl.

 Kdyby tak věděla, jak velký strach, má on. Jak může přesvědčit svůj lid, že mohou doufat, že přijde den, kdy nad jejich královstvím, konečně vysvitne slunce, když tomu nevěřil ani sám? Cožpak jeho kamenné srdce, dokáže rozehřát láska? 

Den zúčtování, se blížil, a on věděl, že může být jen jediného vítěze. Ovšem který z nich to bude, nedokázal posoudit. 

Najednou ucítil, jak se její rty, lehce dotkli jeho. Zprudka vydechl. Ten pocit, který zažíval, kdykoliv se ho dotkla, tu byl zas. 

„Miluji vás, můj pane." Zašeptala, a jemu se zatočila hlava.

 Srdce se mu rozbušilo takovou silou, že ho cítil, až v krku. Díval se do její tváře, stažené vášní a najednou se nedokázal, ani hnout. 

Elisa konečky svých prstů, pokračovala po jeho šíji, až k jemným chloupkům, k hraně jeho rozhalené košile.

 Pak jí knoflíček po knoflíčku rozepnula a stáhla mu ji ze zad.

 Ani se nepohnul, jen nahlas polkl a zhluboka se nadechl. Když se dotkla jeho strašlivých jizev na hrudi, zasténal.

„Nedělej to, Eliso." Vydechl, ale byl to spíše jen zoufalý pokus o to, přesvědčit sám sebe.

 Však se pomalu schylovalo k noci. Již brzy, vysvitne první hvězda na nebi, a jeho srdce zkamení.

 Ale jako kdyby ho ani neslyšela. Sehnula se k němu, a drobnými polibky, slíbávala jeho jizvy. Všude, kde se dotkli její prsty, následovali i její vlhké rty. 

Rodan zvrátil hlavu a několikrát se zhluboka nadechl. Ten pocit, byl tak vzrušující. Tak nádherný a tak opojný, že nedokázal se již déle ovládat. 

„Můj bože! Pomoz mi! Třeba mne ihned sprovoď ze světa, ale nedokážu ji odolat!"