SRDCE Z KAMENE 70 KAPITOLA

 „Můj bože!" zašeptal Rodan a nevěřícně se zadíval, na dívku pod sebou. 

Jeho srdce zkamenělo. Nepamatoval si nic z toho, co se tu stalo před chvílí, a nahé tělo této ženy pod sebou, ho úplně vyvedlo z rovnováhy.

 Miloval se s ní? Několikrát se zhluboka nadechl a zatřásl hlavou. To přeci nebylo možné. 

Snažil si urovnat své myšlenky, ale bylo to zcela nesporné. Však ještě stále, neopustil její tělo. Jejich zpocená kůže, a její toužebný pohled, nenechal ho na pochybách.

 Vzepřel se na rukách, a s úžasem se podíval do jejích očí. 

„Ty..., oddala ses mi?" zašeptal. Nemohl tomu uvěřit. A výraz její tváře, ho v tom utvrdil ještě dříve, než mu dala odpověď. 

„Ano, můj pane. Zcela, a udělám to zas a znova. Miluji vás. Však neříkal jste, že ani vám, tento cit, již není cizí?"

Rodan zalapal po dechu a konečně se od ní odpoutal. Dýchal nyní tak zhluboka, že měl pocit, že se mu stále nedostává, dostatek vzduchu do plic.

 „Ach ano..., to jsem jistě řekl, ale..." udiveně se rozhlédl po místnosti, a po té znovu zakotvil v její tváři.

 „Dal jste mi milost, můj pane. A já vám chci nyní dokázat, že jí nebylo potřeba, protože jsem nikdy, nebyla vinna. Jste stále ten jediný muž, kterého jsem kdy milovala."

  Vztáhla k němu ruku a dotkla se jizev na jeho tváři.

 Zavřel oči a zhluboka se nadechl.

 Pak svými prsty přejela jizvy na jeho hrudi. Pomalu a jemně, je hladila svými prsty. Cítila, jak se mu zvedá hruď, pod nárazy dechu, a lehce se třásl. 

„Nikdy, jsem nechtěla jiného muže..., můj pane. Musíte mi věřit. Ani pán z Coldwellu, neučaroval mně tolik, co vy. Toužím po vás, ne po něm. A nyní již vím, jak zlomit kletbu. Pán z Bamberku..."

 „Pán z Bamberku?" vydechl najednou. Otevřel oči a chytil její dlaň do své.

 „Ty znáš, toho muže? On ocitl se snad, někdy v tvé přítomnosti?" cedil mezi zuby a jeho rozzuřený pohled vypovídal o tom, že kdyby se mu dostal do rukou, nevyvázl by živ. 

„Čekám již dlouho na to, až ho potkám. Můj soud a rozsudek, nemůže ho minout. Však jeho duše, je černá jako noc. Je to ďábel v lidské kůži. On není hoden toho, setrvávat v přítomnosti někoho, jako jsi ty. Střes se toho, mu někdy uvěřit, Eliso. Jediné slovo, vypuštěné z jeho úst, není bez špetky jedu." 

Rozčileně ji chytil za obě ruce a podíval se jí zblízka do očí. Zdálo se mu, že snad i jeho kamenné srdce, strachem poskočilo. Strachem, že by se této ženě, mohlo něco stát. 

Záleželo mu na ní. Bál se o ni. A nyní již si byl jist, že ani cit, který ona zve láskou, mu není cizí. Miluje ji. A to vědomí, jím zcela otřáslo. 

Cožpak on, může někdy milovat? Ještě pevněji sevřel její dlaně ve svých a nevěřícně svěsil ramena. 

„Nyní již jsem všechno pochopil." Vydechl.

 Miloval ji. Bylo-li by to zcela nemožné, ale bylo to tak. Pouhá představa toho, že by se jí cokoliv stalo, otřásala jeho kamenným srdcem.

 Měl touhu ji chránit a opatrovat. A když ji naposledy řekl, že cítí ve vzduchu závan zla a smrti, bylo to tak. 

Pán z Bamberku se blížil k hradu, a byl jediný člověk, který ho dokázal porazit, on, jeho kat.