SRDCE Z KAMENE 65 KAPITOLA

 „Musíš se vrátit zpátky na hrad. Tady nejsi v bezpečí." Vydechl, po několika nekonečně dlouhých chvílích, ve kterých sám sebe, nabádal k odchodu.

 Sám sebe přesvědčoval, že její slova, mají jistě rozumnější vysvětlení.

 Nemohl uvěřit tomu, že to co cítil u té tůně, byla touha. I jemu, po prvé v životě, zkápla po tváři slza. Je tedy toto láska snad? 

Jeho nitro, jakoby se rozdvojilo, na dvě poloviny. Jenže ta silnější, zvítězila. Ta, která tolik toužila po tom, ji znovu spatřit. 

„Tedy věříte, že v srdci chovám, jen jednoho muže? Již netíží vaši mysl představa, o mém cizoložství?" 

„Uděluji ti milost. Však každý odsouzenec, má na ni právo, po nevydařené popravě." Zamračil se na ni. Ale v jeho tváři, byl znát zmatený a rozpačitý výraz. 

Bylo to poprvé, kdy něco takového udělal, ale přistihl se při tom, že je za to rád. Jeho duše, jakoby nad tím zjištěním pookřála.

 „Nevydařené popravě? Nevěřím, že jste mne chtěl opravdu sprovodit ze světa. A nikdy neuvěřím. Přeci, nepovolal by mne bůh zpět, kdyby tomu tak bylo." Usmála se Elisa a odvážila se, dotknout jeho tváře. 

Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Vypadalo to, jakoby se pral sál se sebou. 

Jakoby její ruce pálili, jako rozžhavená ocel, a on přesto, po tom tolik toužil. 

„Nedělej to!" vypravil ze sebe najednou a zabodl do ní, svůj blankytný pohled. Jeho modré oči, ji přímo propalovali pohledem. 

„Proč ne? Toužím po vás." Řekla zcela upřímně, a on se přistihl při tom, že jí věřil. Každé její slovo. Každé její nadechnutí.

„Nejsem ten, po kom bys měla toužit. Koho bys měla hladit. Nebo snad dokonce milovat. Jsem noční můra všech odsouzenců, přicházejících na smrt. Jsem soudcem, všech viníků a kat, všech odsouzených. Nejsem hoden lásky." Při posledním slově, mu selhal hlas a nahlas polkl. 

To, co ona nazývá touhou, jeho tělo zcela vyvádělo z rovnováhy. 

Nedokázal se soustředit na nic jiného, jak na horkost jejích prstů, na své tváři. Na její teplý dech, který se stále přibližoval. 

Zatřásl hlavou k odporu. Jakoby doufal, že tento nepatrný pohyb, bude stačit k tomu, aby své tělo vyvedl z omylu. 

Jeho tělo se jistě mýlilo, ve svých reakcích. Jenže nedalo, na rady jeho rozumu. 

Když se její rty dotkly jeho, chytil její tvář do dlaní a hladově ji políbil. Náruživě a zoufale. Drtil její rty, jako smyslů zbavený. 

Jeho dech, se již dávno, vymkl jeho kontrole. A když se po několika dlouhých chvílích, od ní odtáhl, sotva popadal dech. 

Zadíval se do její tváře, stažené vášní. Setřel slzu štěstí, z jejího obličeje.

 „Tedy láska," pronesl zamyšleně, „pak vím, že i já, jsem přijal tento cit, za svůj." 

Ještě několik dlouhých chvil, se kochal její krásou. Náklonností.  Pak vstal a obrátil se k odchodu. 

Ve dveřích se ještě otočil. 

„Měla by ses vrátit zpět. Je tu nebezpečno. Cítím ve vzduchu závan zla a smrti. A stále se blíží, královno."