SRDCE Z KAMENE 73 KAPITOLA

 „Čeho si žádáš, pane z Bamberku?!" Pronesl Rodan přísným hlasem. Seděl na svém vysokém trůnu a vzhlížel dolů na svůj lid. 

Přijímací sál hradu, byl plný lidí. Všichni se přišli přesvědčit o slovech pána z Bamberku, který hlásal trvalou zkázu, jejich království. 

Přesvědčil dlouhodobě strádající lid o tom, že naděje v jejich spásu, pohasla. Že královna, není ta, která zajistí jim jejich spásu. 

„Můj králi, jsem tvůj oddaný poddaný, a jistě je mým nevýsostným právem, se přesvědčit o tom, že vysvitla jakási naděje, na naše vykoupení." Slizce se usmál a přikrčil se, pod Rodanovým, rozzuřeným pohledem. 

„Ty..., máš ještě tu drzost, předstoupit před svého krále?!" Zahromoval Rodan a naklonil se vpřed.

 Pán z Bamberku, automaticky ustoupil krok stranou. Králova síla a moc, byla i pro něj, velkým soustem. 

Velice dobře si byl vědom, že jediná možnost na to ho porazit, je zbavit se jeho královny. Jediné ženy, kterou kdy miloval. 

Ani královy potomci, v podobě jeho dvou synů, nebyli pro něj takovou hrozbou. Však lehce přesvědčil váhavý lid k tomu, že pakliže by královna, byla ta pravá, již při jejich porodu, by konečně vysvitlo slunce, nad jejich zemí. 

„Odpusť, králi. Ale mluvím zde za tvůj lid. Chceme důkaz. Je královna opravdu ta, která jediná, může vysvobodit naší zemi?" Zaskřehotal, a otočil se směrem do sálu.

„Ano! Má pravdu! Chceme důkaz!" ozývalo se ze všech stran. 

Spokojený a slizký pohled pána z Bamberku, svědčil o tom, že je sám, se sebou spokojen.

 „Jsi si doufám vědom toho, že jako tvůj král, nejsem povinen, vyslyšet tvého požadavku." Procedil Rodan mezi zuby.

 Mohl ho rozmáčknout jako červa. Smazat s povrchu zemského, ale moc dobře věděl, že by si tím mnoho nepomohl. Zjevil by se další, a další potomek, pana z Bamberku, a jeho noční můra, by nikdy neskončila.

 „Ach ano, můj králi," zašklebil se pán z Bamberku, „tvůj lid, si ale žádá důkaz. Královna nemiluje vás, ale pána z Coldwellu. Přeci, kdyby tomu tak nebylo, vaše srdce, by se neproměnilo v kámen."

 „Není ve tvé moci, po mě žádat cokoliv, a nemusím vyslyšet jediného z vás, nicméně..., slyšte..." pomalu se postavil a několik lidí, vystrašeně ustoupilo. 

Pouhý pohled na něj, vyvolával v nich respekt a úctu. Obdiv i strach. Byli si vědomi, jeho nesmrtelnosti a zkazky o jeho činech, jejich bázeň, ještě více podpořil. 

„Vaše královna, je jediná žena, kterou jsem kdy miloval. A kterou, kdy milovat budu. A nedovolím nikomu, aby pouhým slovem, zneuctil její osobu." 

Jeho modré oči, se zabodli do pána z Bamberku a ten se přikrčil, pod jeho pohledem.

 „Musí vám stačit mé slovo! Protože já nikdy nedovolím, aby byla královna konfrontována, s tímto slizkým hadem. A přísahám, že každý, kdo zprotiví se mému rozhodnutí, bude mít co dělat se mnou. Můj hněv, nemine nikoho, kdo byť pouhým slovem, postaví se proti královně."

 Ticho v místnosti, náhle prolomilo zavrzání, těžkých dubových dveří. Oči všech přítomných, obrátili se tím směrem.

„Královna." Zašumělo to v sále, a vytvořila se úzká ulička.