SRDCE Z KAMENE 75 KAPITOLA

 „Já, a obalamutil? To bych si ani v nejmenším nedovolil, má královno. Však kdybyste sama nepochybovala o svém muži, mohla byste uvěřit?" Pán z Bamberku se zašklebil a otočil se směrem k přihlížejícímu davu. 

„To ona, je vina. To kvůli ní, stále ještě tápete v temnotách. Celých devět století, se potýkáte s osudem, který nemůžete ovlivnit," otočil se k Elise, „žádám důkaz. Přesvědčte svůj lid o tom, že král, je jediný, koho jste kdy milovala. Dejte lidu naději!"

 V sále to zašumělo. Pán z Bamberku svým slizkým jazykem, dokázal přesvědčit prostý lid o tom, že jediným viníkem jejich utrpení, je ona.

 Ze všech stran, ozývaly se hlasy nesouhlasu a zloby. Několik přívrženců pána z Bamberku, pohnulo se směrem k nim. 

Nenávist a zloba, kterou léty stále více přiživoval, se zračila na jejich tváři.

 Pán z Bamberku, se spokojeným úšklebkem v jeho slizkém obličeji, sledoval svou práci. Bouřící se dav, který se každým okamžikem, hrozil vymknout kontrole. 

Hučení, pískot a řev, stále sílil. Již nebylo slyšet vlastního slova a několik z nich, se hnulo téže směrem k trůnu. 

„Tak dost!" ozval se najednou hromový hlas, jejich krále. 

Jedním krokem překonal vzdálenost mezi ním, a pánem z Bamberku a chytil ho pod krkem. Vyzdvihl ho jako pírko do vzduchu a odhodil stranou. 

„Má trpělivost přetekla. Nyní zaplatíš za vše, cos způsobil!" 

Pán z Bamberku se ustrašeně přikrčil k zemi. Věděl, že proti němu nemá žádné naděje. Nikdo z nich. 

Rodan se znovu hnul jeho směrem. Z očí mu sršel vztek a zloba. Jeho srdce, zaplnilo se zlobou, a přehlušilo tak jeho mozek, velící mu opak. 

Však vždycky věděl, že smrtí pána z Bamberku, se nic nevyřeší. Vždy věděl, že z jeho popela, vstanou další a další, kteří ještě mocněji, budou hlásat jeho zkázu. 

„Ne! Můj pane..." vykřikla Elisa ve chvíli, když vytasil svůj meč, „nedělejte to. Prosím." Vztáhla k němu své ruce.

„Nyní mne již nezastavíte, má paní," zašeptal, aniž by spustil zrak ze svého soka, „tento slizký had, dovolil si příliš!" 

„I přesto, vás prosím. Ve jménu lásky, kterou k vám cítím, nedělejte to. Zapřísahám vás. Je jen jediný soudce, který může nad ním vyřknout svůj rozsudek. Jediný, který ho může odsoudit, a vykonat nad ním svůj trest. Je to..., je to mé přání, k mým narozeninám." 

Rodan zastavil se v pohybu. Zaváhal. V sále se rozhostilo ticho a zrak všech, upíral se směrem k pánu z Bamberku.

 Ten se znovu pohnul a meč jeho krále, ho přikoval k zemi. 

Přiložil meč k jeho srdci. Ve tváři mu zacukalo. Však stačilo tak málo, jen trochu přitlačit, a byl by se ho na vždy zbavil. Na vždy zbavil by své království hada, který se vyhříval v jeho utrpení.

 „Je-li vaším přáním, zrovna to," zašeptal, „ale mohla jste žádat cokoliv. Splnil bych vše, co bych vám na očích spatřil." Nahlas polkl a konečně se podíval na svou ženu.

 Láska v jejích očích, ho znovu utvrdila v tom, že se nikdy nemýlil. 

„Vím, můj králi. Proto přeji si jediné..., aby tohoto muže, soudil muž, kterého on stvořil. A aby jeho rozsudek i vykonal kat, kterým je tento muž strůjcem."