SRDCE Z KAMENE 76 KAPITOLA

 „Nechám ho tedy žít, má paní," zašeptal, když přistoupil až k ní, „ale obávám se, že nedokáži přistoupit na váš požadavek." 

Jemně ji pohladil po tváři a sklonil se k jejím ústům. Jejich polibek byl vroucný, horoucí a vypovídající o jejich veliké lásce.

 Nikdo nemohl pochybovat, však ještě nikdy, neviděli svého krále v této pozici. Láska k této ženě, se projevovala v každém jeho pohledu, pohybu, dotyku. 

„Je to velmi riskantní, Eliso. Raději bych zemřel, než by se ti něco stalo." Zašeptal, když se od ní zadýchaně odtáhl. 

Neměl jinou možnost. Nemohl ji vystavit tomu, co po něm žádala. Jeho kamenné srdce, už ho jednou zradilo, a je vlastně zázrak, že je stále na živu. 

„Já ale nemám strach, můj pane. Jak vám mám dokázat, že miluji vás, když vy sám, mi to nedovolíte?" 

„Jak?" řekl pán z Bamberku, který se stále ještě nacházel na zemi, kousek od nich, „jeden z obrazů na zdi králova hradu, se stále ještě nachází pod mlhou nevědomí," zaskřehotal a pomalu se postavil, „pod mlhou nevědomí, vaší mysli, královno. A já jsem přesvědčen, že až prozřete, objeví se na něm pravá podoba muže, kterého milujete. Pána z Coldwellu." 

„Pán z Bamberku, má pravdu." ozval se hlas z davu přihlížejících. 

Vpřed vystoupila porodní bába Josefa a uklonila se králi a královně. Překvapený výraz, na Rodanově a Elisině tváři, přešla mávnutím rukou. 

„Nemůžete oddálit svůj osud, králi. Nemůžete zavírat oči před tím, co již bylo dávno určeno. Musíte se postavit svému osudu čelem a nechat tak promluvit srdce, vaší ženy. Váš strach o ženu, kterou milujete, a že o ni přijdete, zatemnila vaši mysl."

 Rodan se pohnul jejím směrem, ale ruka jeho ženy, ho zastavila. „I ty?" vydechl.

 A Josefa se jen smutně usmála. 

„Jsem vaše oddaná poddaná, králi. A vždy, tomu tak i bude, ale věřte, že tentokrát, nemáte na vybranou. Nechte obraz přinést, ať všichni..., a hlavně pán z Bamberku, konečně uvidí pravdu."

 „Pravdu..." procedil mezi zuby, Rodan zamyšleně. 

Pravdu, které se on, tolik bál. Strach svíral jeho útroby od chvíle, kdy ji poznal. Od chvíle, kdy se do ní zamiloval. 

Však nebyl důkaz jejího váhání, když se o svatební noci, proměnil v pána z Coldwellu? A nebyl důkaz i to, že obraz stále ještě zůstal nepoznán? 

Tak dlouho, se bránil tomu, přiznat si pravdu, že žena, jako ona, nikdy nemůže milovat někoho takového, jako je on. Nechtěl si přiznat, že miluje pána z Coldwellu. 

Urputně se snažil uvěřit myšlence toho, že láska k jejímu králi, je čistá a opravdová.

 Ale na druhou stranu, jeho tvář a tělo, poseté jizvami. Jeho činy, kamenné srdce a jeho minulost, byla něco, co nedokázal vymazat.

 Neměl jí to za zlé. Ona nebyla vinna. To on. 

Na moment zavřel oči, a když je zase otevřel, pokynul směrem k Edvardovi. 

Ten pochopil. Přikývl a zmizel za dveřmi. 

V sále bylo nyní takové ticho, že bylo slyšet i oheň, plápolající v loučích na zdi. 

Rodan se otočil k Elise a třesoucími prsty, ji pohladil po tváři. 

„Nic z toho, co se nyní stane, není tvoje vina, Eliso. Nic. Nevyčítej si to. To já..., já jsem jediný viník. A jenom já, si zasloužím svůj trest." Ještě jednou se k ní sklonil a políbil jí na rty. 

Ve stejný moment, se otevřeli dveře a Edvard s obrazem, procházel uličkou, směrem k trůnu.