SRDCE Z KAMENE 77 KAPITOLA

 Edvard vykročil uličkou mezi lidmi. Nikdo se ani nepohnul. Nikdo neřekl jediného slova. Všichni čekali, co se bude dít. 

Rodan přejel svou tvář na obrazu, skrytou za mlhou nevědomí. 

„Myslel jsem si to," zaskřehotal pán z Bamberku, „královna selhala. Její láska, není ta, která nás dokáže vysvobodit." 

V sále to zašumělo a začínali se ozývat hlasy nepokoje. Rodan si zhluboka povzdechl a bolestně zatřásl hlavou. 

„Miluji, tuto ženu. Miluji ji více, než svůj život," otočil se směrem k přihlížejícím, „a kdokoliv má slova zpochybní, bude mít co dělat se mnou!" Jeho hlas zahřměl sálem, jako varovné předzvěstí.

 Ještě jednou se nadechl, a po té, se chytl za srdce. Tupé bodnutí, projelo celým jeho tělem.

S obavami, se podíval z okna. První hvězda na nebi, právě vyšla, a jeho srdce, zkamenělo. 

Pevně semkl rty, do úzké linky a zprudka vydechl. Celé jeho tělo se napnulo, a když po té vzhlédl, jeho oči plály, jako dva uhlíky.

 Několik lidí, ustrašeně ustoupilo. Všem právě došlo, co se stalo. Obavy, které měli ze svého krále, nemohl předčít strach z muže, který právě planoucím a studeným pohledem, se podíval do sálu.

 Z každého jeho pohybu, pohledu, i gesta, šel respekt a strach. I pán z Bamberku, se ustrašeně přikrčil, když mu došlo, kdo stojí před ním.

 Nevěřícně se podíval z okna. Úplně přestal vnímat čas, a nyní před ním stál ten, kterého sám stvořil. Kamenné srdce jeho krále, mu však nedávalo moc na výběr. Věděl, že v této podobě, nezná slitování. „Odpusť, můj králi." Zaskřehotal.

 Rodan si ho změřil pohledem. Několik vteřin to vypadalo, jakoby sám nevěřil, kde se ocitl.

Jeho pohled zavadil o obraz, v Edvardových rukou, a po té sjel k ženě, vedle něho.

 Dívala se na něj, ale strach necítil. Naopak. V jejím pohledu poznal lásku, a tehdy se jeho oči rozšířily v zjištění toho, co se právě událo.

 „Bůh tě ochraňuj." zašeptal, a nevěřícně, k ní vztáhl ruku. 

Hlavou mu proběhla vzpomínka, na minulou noc, kdy ji vyznal svou lásku. 

„Můj pane," Elisa poklekla před ním a sklopila svou hlavu, „cokoliv nyní řeknete a uděláte, příjmu s největší pokorou a láskou. Věřím, ve vás."

 „Ty..., nevíš, co říkáš, královno. Víš, kdo jsem?" vydechl po chvíli. 

Díval se na ženu pod sebou. Jeho mysl, znovu zaplavil ten zvláštní pocit, který pociťoval od chvíle, kdy se mu svezla mrtva do náručí. Jeho nitro, jakoby zaplaveno podivným horkem, se celé rozpálilo. 

V sále bylo ticho, a všichni se dívali, na obraz klečící královny, před jejím soudcem. Všichni s obavami očekávali, její, i svou zkázu. Nikdo však si nedovolil, pronésti jediného slova.

 „Vím, můj pane. A přesto, ve vás věřím." Pronesla do ticha, aniž by vzhlédla vzhůru. 

„Věříš? Věříš i přesto, že jsem tě zabil? Že jsem vyřkl svůj rozsudek, a dokonal svůj soud, nad tebou? I přesto..., mi věříš?" Jeho oči, se rozšířili v úžasu. 

Zhluboka se nadechl a zatřásl hlavou k odporu. To zjištění, jím novu otřáslo, jako poprvé. Nemohl uvěřit tomu, že toto křehké stvoření, se mu zcela oddalo.

 „Tedy přijímáš z mích rukou, můj ortel, bez podmínek?" 

„Ano. Příjmu cokoliv, co bude vaším přáním. Byť vím, že vás bezpodmínečně miluji."