SRDCE Z KAMENE 78 KAPITOLA

 „Povstaň, královno." Zašeptal Rodan, po několika dlouhých vteřinách ticha.

 Díval se na klečící ženu pod sebou a hlavou mu proběhlo vše, co se v poslední době událo.

 Bolest, kterou cítil, když její mrtvé tělo, sevřel ve svém náručí. Přes své kamenné srdce, neměl by pociťovat jakékoliv emoce. Tedy ani bolest, z její ztráty. 

Ani touhu, která ovládla jeho tělo, když se jí dotkl. Neměl by cítit nic. Jen chlad a mrtvolnou nicotu, stravující jeho duši. A přesto, tomu tak nebylo. Jeho srdce, jakoby se s každým dalším pohledem, dotykem, a každou vzpomínkou na ní, probouzelo k životu. 

Když se na něj podívala, opatrně vztáhl ruku a dotkl se její tváře. Ten letmí dotyk způsobil, jakoby jeho tělem, projelo tisíce jehel. 

„Tedy..., miluješ mě?" vydechl, jakoby tomu stále nemohl uvěřit. 

Zakroužil v její tváři. Všechno okolo, jakoby rázem zmizelo, a zbyli jen oni dva. Díval se jí do očí a přestal vnímat okolí. Čas. Realitu, i prostor. Ta touha, byla tak zničující, že si nedokázal pomoci.

 „Jsem ďábel, v lidské podobě, a ty i přes to?" zatřásl hlavou k odporu.

 „Ano, můj pane. Již vím, že nic na světě nedokáže zabránit, aby tomu bylo jinak. Miluji vás. A vždy budu. I kdybyste mě tisíckrát usmrtil, nedokážete z mého srdce, vyrvat lásku k vám."

 Omámeně se k ní sklonil, a jemně ji políbil na rty. Lehce a opatrně, jakoby se bál, že ji tím může ublížit. 

A i přesto, ten letmí polibek, byl pro něj víc, než cokoliv na světě. Cítil její touhu. Vášeň. Lásku. Cítil, že mu nelže, a vše co řekla, je pravda. 

Pán z Bamberku, i všechen lid v sále, se s neuvěřením dívali, na obraz před sebou.

 Absolutní ticho, rozhostilo se kolem a všichni v úžasu se dívali na svou královnu. A na krále, jehož kamenné srdce, nemělo mu dovolit, cokoliv cítit. 

A přesto. Láska, z jeho polibku, byla tak patrná, že nikdo, nemohl pochybovat. A když se od ní zadýchaně odtáhl, pohladil ji po tváři a vydechl ta dvě slova, „miluji tě." V sále to zašumělo. 

 Pán z Bamberku se přikrčil a pomalu začal couvat. Ustrašeně se rozhlížel kolem a doufal snad, že ho král, přes své rozpoložení, nezahlédne. 

„Ještě krok, a jsi mrtev," zahřímal najednou Rodan, když se odpoutal od Elisi, „dovolil sis příliš."

 Jeho oči zaplanuly, jako rozžhavené olovo. Celé jeho tělo se napjalo, a svým pronikavým pohledem, zahleděl se, až na dno jeho duše.

 Pán z Bamberku, udělal krok vzad. Narazil do zdi, a vyděšeně se svezl podél stěny k zemi.

Díval se vzhůru, do očí muže, kterého sám stvořil a třásl se strachy. Byl si vědom, jeho moci, a byl si vědom i toho, že prohrál. Však stačil jeden jediný pohyb, aby nad ním vykonal svůj ortel.

 „Jsem tvůj soudce," zahřímal Rodan, „tvá duše je černá, jako samo peklo. To tvé srdce, dávno zkamenělo. To tvé skutky, jsou skutky samotného ďábla. Zloba. Nenávist. Zášť. Smrt, zmar a zkáza. To všechno vidím, na dně tvého nitra." 

Na moment se odmlčel a zhluboka se nadechl. Kroužil v jeho vystrašené tváři a pak vztáhl ruku do výše. 

„Nyní..., budu já, tvým katem, pane z Bamberku."