SRDCE Z KAMENE 79 KAPITOLA

 Rodanovi oči, zaplály rudou barvou. Celé jeho tělo se napjalo a ve výrazu jeho tváře, byla znát zloba a nenávist. 

Zvrátil hlavu dozadu. Zhluboka se nadechl, a když se po té, znovu podíval na pána z Bamberku, ten věděl, že prohrál. Že již mu nic na světě, nedokáže pomoci. 

Muž, který stál nad ním, byl ten, který jediný, dokázal by ho zbavit jeho života. Byl to soudce, i kat všech hříšníků, a tedy se na něj nevztahovala bezmoc, uvalená prokletím, Kory z Bamberku.

 Stačil jediný jeho pohyb, a byl by mrtev. 

Krčil se při zdi a celé jeho tělo, se třáslo strachem, který pocítil poprvé za svůj život. Stále nemohl uvěřit tomu, co viděl. 

On dokázal milovat? Všichni. Celé království, bylo svědkem nevídané podívané. Láska v očích a naprostá oddanost té ženě, byla znát, z každého jeho pohybu. Nemohl uvěřit tomu, že jeho kamenné srdce, dokázala rozehřát láska. 

Pokusil se ještě o poslední odpor, když mu hlavou proběhla myšlenka. 

„Jste můj soudce, můj pane..., ovšem mým katem, nebudete." Vykoktal, dostatečně nahlas. Ustrašeně polkl, když Rodanovi oči, se zlostí zúžily, do úzké škvírky. „To ona..." vztáhl ruku a ukázal třesoucí se dlaní, na Elisu, „jenom ona, je stále vinna." 

V sále to zašumělo, ale nikdo se ani nepohnul. Všechen zrak, obrátil se směrem ke královně. 

Pán z Bamberku vsadil na poslední kartu. I ze své pozice, krčícího se uzlíčku u zdi, viděl, na obraz v Edvardových rukou. Stále, byl pod mlhou nevědomí, skryt. 

„Támhle je důkaz," pokračoval roztřeseným hlasem, „královna se ještě nerozhodla. Nemůžete tedy konat, dříve, dokud neodsoudíte tu, která zničila vás. To ona, selhala. To ona, nedokázala prozřít, a skrz svou lásku k vám, zajistit vysvobození vašeho království, z té hrozné, noční můry."

 Rodan se na moment zarazil. Zavřel oči a zatřásl hlavou k odporu. To co pán z Bamberku říkal, byla pravda. Byla, ale ani to, však nedokázalo ovlivnit, jeho lásku k ní. 

Hlavou mu prolítla vzpomínka na vše, co v její přítomnosti cítil. Na to, jak poprvé v životě, se jeho srdce otřáslo, a pocítilo ten zvláštní pocit. Touhu. Vášeň. Chtíč. Lásku. Bolest, z její ztráty, kterou již nikdy, nehodlal podstoupit. 

Však smrt, by v tom případě, byla pro něj lepším řešením. Ano, raději by své kamenné srdce, vyrval si z těla, než by jí znovu ztratil.

 Rodan se pomalu napřímil a rozhlédl se po místnosti. Celý sál, se díval, a čekal, co udělá. Moc dobře si byli vědomi, že nikdo z nich, ba ani všichni najednou, nedokázali by nad ním vyhrát. Mohl je všechny zničit. Usmrtit, jediným pohybem své ruky.

 Pak se podíval do očí ženy, kterou tolik miloval. Jeho pohled přejel po jeho obrazu.

 „Ona není vinna," zašeptal, „to já. Já jsem vinen vším, co se událo. A jestli se její srdce stále nerozhodlo, tedy nejsem hoden, její lásky." 

Udělal pár kroků, směrem k ní. Jejich pohledy se střetli, a v Rodanových očích, zaleskla se slza. Skápla mu po tváři, a on ji udiveně setřel.

 Chytl se za srdce, které se otřáslo vědomím, že prohrál. Urputná bolest na hrudi, ho přinutila zprudka vydechnout. 

Snad prohrál její lásku, ale ta jeho, nikdy nezmizí. Nedokáže ji zničit nikdo, a nic. 

Ještě jednou, zakroužil v její tváři, a pak padl na kolena, před svou královnu.