SRDCE Z KAMENE 80 KAPITOLA

 Rodan padl na kolena. Sklopil hlavu a pravou ruku, sevřenou v pěst, položil na své srdce.

Prohrál. Však nečekal, že by tomu mohlo být jinak. Celých devět století, čekal na tu, která ho dokáže milovat. A celou tu dobu věděl, že to není možné.

Jeho tvář a jeho tělo, poseté jizvami, a jeho skutky, nedávali mnoho možností ženě, jako je ona, aby si ho zamilovala.

Ale neměl jí to za zlé. Necítil zášť. Ba ani zlobu a nenávist. To on, selhal. A jestli zde má být někdo souzen, tak jedině on.

„Odpusťte mi, má paní," zašeptal, aniž by vzhlédl, „nejsem hoden, vaší lásky. Nejsem hoden ani toho, aby váš pohled, zavadil o mou osobu. Nic z toho, co se událo, není vaším proviněním. Beru jen na sebe, veškerou odpovědnost, a proto..., mne nyní odsuďte." Sáhl ke svému pasu, a v jeho ruce, zaleskla se ostrá čepel nože.

Vztáhl ruce ke své královně, podávajíc jí zbraň, kterou tak dobře znala.

Elisa zatřásla hlavou k odporu. Vyděšeně se podívala na ostrý předmět v jeho rukou, a třesoucími prsty, ho vzala do dlaní.

„Miluji vás, má paní. Miluji vás, více, než svůj život. Představa, že bych snad dokázal žít bez vaší lásky, je pro mne nemyslitelná. Nedokážu to." selhal mu hlas.

Několik dlouhých vteřin, se snažil najít slova, kterými by vyjádřil, svou bezmeznou lásku k ní. Věděl však jen jediné, nedokázal by další století, ba ani den, ztravovat bolest na svém srdci, z její ztráty.

„Jen vy, dokážete mne odsoudit. A proto vás prosím, zbavte mne mého, marného života. Nedokáži, bez vás žít." Rodan stále klečíc, se sklopenou hlavou, se ani nehnul. Zavřel oči a čekal.

I jeho smrt, z jejích rukou, byla by pro něj úleva.

Uslyšel tlukot jejího srdce. Maličko se pohnula, a slabý sten, vyšel z jejího hrdla.

Najednou nůž, v jejích dlaních s řinčením, spadl na zem. Po tváři jí začali téct slzy, a její tělo, jakoby jí náhle, vypovědělo službu.

Sesunula se k němu, a vztáhla ruku, k jeho obličeji.

Konečně zvedl svou tvář a zadíval se jí do očí. Třesoucími prsty, ho pohladila po jeho jizvách, na líci.

„Nepochybujte..., již nikdy prosím," zavzlykala, „miluji jen vás. Vaše jizvy na těle, již dávno vyvážily se láskou a skutky, které jste učinil. Nejste tak hrozný, jak si namlouváte. Nejste ani děsivý a zlý, jak si myslíte. A vaše tvář, je pro mne stále tou nejkrásnější, jakou jsem kdy viděla. To vás, jsem si zamilovala od prvního okamžiku, když jsem vás spatřila. To vy, jste zachránil mou duši, z temnoty. Ne já, vaši."

Pomalu se k němu skláněla, aniž by přerušila jejich oční kontakt. Toužila ho políbit. A výraz překvapení, na jeho tváři, nad jejím počínáním, vystřídala bezmezná oddanost.

Jejich rty se střetli. Z úst obou dvou, vyšlo tiché zasténání.

Rodan vzal její tvář do dlaní a Elisa zapletla své prsty, do jeho vlasů. Okolní svět, pro ně rázem přestal existovat. Byli jen oni dva, a jejich vášnivý polibek, úplně zastínil dění, okolo nich.

Slyšeli jen vlastní dech. Jen tlukot, jejich srdcí. Vůbec si nevšimli, vzdouvající se bouře, za okny.

Teprve když oblohu prořízl mohutný hrom, až se tabulky v oknech zachvěli, se Rodan, od Elisi zadýchaně odtáhl.

Pohladil ji po vlasech a chytl se v křeči v místech, kde se nacházelo jeho srdce. Zasténal bolestí, a vyděšeně vzhlédl k oknu.

Další hrom, zazněl okolím. Další tupá bolest, zasáhla jeho srdce. A znovu a znovu.

Vzepřel se rukama země, sklopil hlavu a zhluboka oddychoval. Snažil se zabránit bolesti, prostupujícím, jeho tělem.

„Můj bože! Vezmi si mě!" zakřičel Rodan.

Všichni se vyděšeně odvrátili od oken. Výjev, který se jim naskytl, jim naháněl strach.

Oblohu, protínalo bezpočet blesků, a co chvíli, se ozvala dutá rána. Vítr sílící každým okamžikem, ohýbal stromy a vzduchem lítalo vše, co se mu dostalo do cesty.

Okenice mlátily do oken a neskutečný hluk, lomoz a pískot, nesl se krajinou. Ohromný vítr, rval stromy, i s kořeny, a ty jako pírko, poletovali vzduchem.

Těžká, černočerná mračna, se valila nad krajinou. Vypadalo to, jako kdyby přišel konec světa. Jako kdyby poslední soud, vykonával se, nad tímto královstvím.

Najednou Rodan vykřikl. Jeho hrdelní výkřik, naznačoval bolest, kterou cítil. Celé jeho tělo se napjalo a strnulo v křeči.

Několik vteřin se snažil popadnout dech, a s každým dalším nádechem, se bolest, začínala utišovat.

Najednou byl klid. Bolest zmizela, jako mávnutím proutku. A vítr, jakoby se pomalu vzdaloval.

Ztěžka se postavil a vztáhl ruku, ke své královně. Zmateně se rozhlédl. V sále to zašumělo, a několik úlevných výlevů, ozvalo se místností.

Rodan nevěřícně zatěkal ve tváři, své ženy a přivinul si ji do náručí. Těžká mračna, se pomalu rozpouštěla. Vítr již zcela utichl, a nad obzorem, se objevil první, paprsek slunce.

Výkřiky úlevy, radosti, pláč štěstí, a zrak všech jeho poddaných ubíral se k oknu.

Tmavou oblohu, již zcela vystřídalo modré nebe a sluneční paprsky, draly se do oken.

Tehdy všichni, do jednoho, poklekli, a se sklopenou hlavou, s pravou rukou na srdci, vzdali tak úctu a hold, svému králi, a své královně.

Polkl, aby zahnal příval svých slz, to se mu ale nepodařilo. Jeho zrak obrátil se směrem k obrazu. K obrazu, na kterém již všichni přítomní, zřeli tvář, svého krále. Tvář, krále z Coldwellu.

Jeho srdce, znovu bilo. Znovu cítil jeho mocný tlukot na hrudi.

„Sám nevím, zda jsem hoden vaší lásky, má paní, ale s vděčností, ji přijímám." Zašeptal, a znovu poklekl před tou, kterou tolik miloval.

Před tou, pro kterou by neváhal položit svůj život, na oltář její lásky.