SRDCE NAD PROPASTÍ 17 ČÁST

 „Isabelo, přivádíš mne k zoufalství," vypravil ze sebe znovu, v dalším, zoufalém pokusu, „řekni, co mám udělat? Udělám cokoliv." V jeho tváři, při pohledu na ní, bylo tolik bolesti. 

„Nic, Nicholasi! Nechci po tobě, již vůbec nic!" vyprskla, skoro nenávistně.

 Nicholas znovu zavrávoral. Ještě jednou si přihnul z láhve, a ozvalo se, zaklepání na dveře.

 „Co je, kruci!" zařval nasupeně a doklopýtal ke dveřím. 

„Pane." Řekl Anton, a strčil do dveří, spoře oděnou dívku. 

„Co to..." vydechl Nicholas. Chvíli mu trvalo, vzhledem k jeho indispozici, než mu došla celá situace.

 Popadl dívku za ruku. Kopl do dveří a vhodil ji zády, na postel. 

„Nenávidím, tě!" vykřikla Isabela. 

 „Já vím, zlato! Proto tady je..., ta děvka." Zamračil se. Ještě jednou si přihnul a odhodil lahev na zem. 

„Tak to ze sebe stáhni!" Zavrčel. Dívka pochopila, a stáhla si kalhotky. 

„Doufám, že tě nebude pohoršovat, mé počínání," zasyčel, rozepínajíc, si svůj poklopec. Vypadalo to, že sotva stojí na nohou a ruce se mu třásli, z přemíry alkoholu, „ale předpokládám, že nebude. Když ti jsem ukradený!" vysoukal ze sebe konečně.

Pak se zadíval na onu dívku. Naklonil se nad ní a zalehl ji svou vahou. Mírně stáhl kalhoty, tak aby vysvobodil svůj penis a jedním mocným trhnutím, do ní vstoupil. Chytl ji za nohy, a mocnými, tvrdými, a pomalými přírazy, si ji bral.

 „Ty..., ty..., jsi odporný. Nenávidím tě! Nesnáším tě!," křičela Isabela, jako smyslů zbavená, „ty odporný prase!"

 Nicholas se zarazil. Ve tváři mu zacukalo a hrubě dívku od sebe odstrčil. 

„Vypadni!" zařval na ni, a když zmizela za dveřmi, postavil se, a podíval se na Isabelu.

 Teprve nyní, si uvědomila, že přestřelila. Šel z něj strach. Vypadal, jako bůh pomsty. Vypadal nebezpečně. 

„Řekni to ještě jednou, Isabelo!" procedil skrz zuby, a s mírně přikrčenou hlavou, s postojem pantera, chystajícího se k útoku, se k ní přibližoval.

 Byl na mol. To si sakra uvědomoval, ale přesto, ho její slova zasáhla, jako nůž do žeber. 

„Takže já..." šeptal s přimhouřenýma a planoucíma očima, „jsem pro tebe, jen to?!" poslední slovo, již skoro vykřikl. 

Popadl ji za ruku dříve, než stačila utéct. Smýkl s ní, a vhodil ji na postel.

 Isabela dopadla zády na matraci a vykřikla.

 Jeho ruce, ji popadli za nohy a stáhli si ji, na kraj postele. Jedním trhnutím, z ní serval noční košilku.

 „Jsem jen odporný prase, nic víc?" cedil mezi zuby, „nenávidíš mě. Nesnášíš mě," stáhl mírně kalhoty, aniž by z ní spustil svůj zrak, „tak když si to myslíš, lásko. Tak nemůžu zklamat, tvé představy." 

„Nicholasi!" vykřikla ještě Isabela, ale to již ji Nicholas, zalehl svou vahou.

 Vší silou, rukama roztáhl její zmítající se nohy, a jedním mocným trhnutím, do ní vstoupil.

 Isabela znovu vykřikla, a on se začal zběsile pohybovat. Bral si ji tak, jako kdyby to mělo být to poslední na světě, co ještě udělá. 

Rukama křečovitě svíral její nohy a trhavými pohyby celé pánve, do ní vnikal tak, jak si to vždy představoval. 

Tvrdě přirážel do jejího lůna, a s každým dalším přírazem, se Isabelin odpor, začínal mírnit.

 A když přirazil naposledy, a vyvrcholil do jejího těla, ležela již pod ním, jako hadrová panenka.

 Několik dlouhých vteřin čekal, až dozní jeho vzrušení. Pak pomalu pustil její nohy a vyklouzl z jejího těla. 

Podíval se do její tváře. Čekal úlevu. Vysvobození, z trýzně, kterou mu připravila, to ale nepřišlo.

 Najednou si uvědomil, co udělal. I přes notnou dávku alkoholu v těle, cítil stále bolest, ve svém srdci. Nyní ovšem, ještě větší, než dříve. 

Vzal si její panenství. Vzal si ji. Znásilnil ji. Zoufale si prohrábl, rukou vlasy. 

„Isabelo." Zašeptal, a zhroutil se vedle ní, na postel.