SRDCE NAD PROPASTÍ 21 ČÁST

 Nicholas s Kieferem, vstoupily do dveří. Bylo to již na druhý den, a služebná, zrovna připravovala stůl na večeři. 

Ralph Walsh, a jeho žena, byli v bezpečí. Prozatím. Nicholasova mocná chapadla, sahala daleko. Nebyl pro něj problém, ukrýt Ralpha tak, aby ho nikdo nenašel.

 Nyní ovšem, měla přijít chvíle, ještě o mnoho horší. Musel Isabele říci, že jejího otce zabil. A že se za pár dní, stane se jeho ženou.

 Nebylo by totiž dobré, kdyby věděla pravdu. Mafie, se jen tak oklamat nedá. A bylo důležité, aby ona, si myslela, že je opravdu mrtev. Byla by v nebezpečí, kdyby znala pravdu, a to nemohl připustit.

 Bylo to již skoro čtvrtý den, co se pořádně nevyspal. Cítil se unavený, a k smrti vyčerpaný. 

Přešel k baru a nalil si skleničku. Potřeboval ji. To co ho nyní čekalo, bylo horší, jak cokoliv, jiného.

 Aisha úlevně objala Kiefera, když ji vysvětlil celou situaci, a pak se slzami v očích, objala svého bratra.

 Nechal se. Tak moc, najednou potřeboval cítit, že ho někdo, kdokoliv, miluje.

 „Mám strach, Nicholasi." Zašeptala, do klopy jeho saka.

 Jen se usmál, a cvrnknul ji do nosu. Tak jak jí to dělával vždy, již od jejich dětství.

„Nic se nestane, Aisho. Vše mám pod kontrolou," pohladil ji po vlasech, „nepřipustím, aby se komukoliv z vás, něco stalo." 

„Mám strach o tebe," vydechla, „co když Isabela..." 

„Isabela si musí myslet, že je její otec mrtev, Aisho." Zabručel, a nalil si ještě jednu skleničku. Měl v plánu, říci ji to hned. Již u dnešní večeře. 

„Ale..., bude tě nenávidět." 

„Ne více, než je tomu dosud." 

Když osaměl, dlouho se ještě díval z okna do tmy, a přemýšlel, jak to Isabele říci. Pak došel k závěru, že to může udělat jediným, možným způsobem. S klidnou a kamennou tváří, se kterou by ho dokázal, i zabít.

 Když přišel do jídelny, všichni již seděli u stolu. Políbil matku na čelo a sedl si vedle Isabely. 

Ta na něj hodila jen vražený pohled, a dál dělala, jako kdyby neexistoval. Když dojedla, odstrčila se od stolu.

„Zůstaň sedět, Isabelo!" zavrčel Nicholas a postavil se, „musím ti něco říci." 

„Nechci od tebe nic slyšet!" vyprskla na něj.

 Tón jejího hlasu a nenávistný pohled, mu znovu zvedl adrenalin v těle.

 „Řekl jsem..., ani se nehni!" cedil skrz zuby, když se znovu pokusila vstát. 

Již jen jeho přísný pohled, usadil ji zpátky na židli. 

„Zítra, začnou přípravy, na naši svatbu," Isabela se nadechovala k odpovědi, ale zarazil ji, jediným pohybem ruky, „svatba bude za šest dní, Isabelo." 

Isabela zalapala po dechu. Zatřásla hlavou k odporu. „Ale..., ale já nechci! Nechci, se stát tvojí ženou. Nechci tě, Nicholasi!" 

„Tak to máš smůlu, lásko. Jsi moje! A staneš se mojí ženou, ať se ti to líbí, nebo ne!" 

Isabela vyskočila na nohy a zašermovala mu prstem před očima. „Nemůžeš mně donutit!" vyprskla. 

„Ale můžu. A také to udělám. Udělám cokoliv, aby se tak stalo!" zúžil oči, do úzké škvírky a zadíval se jí do očí, „ udělám vše, co je nutné, Isabelo! Každého, kdo mi stojí v cestě k tomu, vzít si, co mi patří, odpravím." Říkal to pomalu, a s takovým klidem, Isabele přímo do očí, že na chvíli zaváhala. 

„Víš, kdo jsem, Isabelo?" naklonil se k ní, „tvůj otec, tě vůbec nepřipravil na to, stát se mojí ženou. Nemáš ani páru, jak se máš chovat. Nevíš, kdo před tebou stojí. Nevíš, čeho jsem schopen."

 Zhluboka se nadechl, a ve tváři mu zacukalo. Isabela neměla ani tušení, jak velké sebeovládání, mu dalo, se takto zachovat. Však by si ji nejraději, přivinul do náručí. 

„Nicholas Kendall..., nic, ti to sakra, neříká?! Boss, mafie Nostra Victoria, nikdy jsi o tom neslyšela?!" Isabela nahlas polkla a couvla, pod jeho pohledem. 

„Já..., jsem zákon, Isabelo. Jsem soudce, i kat. Patří mi všechno, v tomhle městě, státě. Já jsem ten, před kterým se každý plazí, po kolenou. Můžu cokoliv, a chci tebe! A také, si tě vezmu. Tvůj otec, zklamal moji důvěru. Zklamal ji, Isabelo. Nepřipravil tě. Nesplnil svou smlouvu, a tudíž..., jsem vzal zákon, do svých rukou. Zabil jsem ho. Tak si dej pozor, aby se totéž, nestalo i tobě!"