SRDCE NAD PROPASTÍ 23 ČÁST

 Nicholas přišel do pokoje. Byl tak unavený, že sotva držel oči otevřené. 

Zamyšleně se začal svlékat. Potřeboval sprchu, a pak se jen konečně, pořádně vyspat.

 Isabela spala, tak doufal, že se ani nevzbudí. Neměl zrovna teď chuť, ani náladu, se s ní dohadovat.

 Lehl si do postele, obrátil se zády k ní, a skoro ihned, usnul vytouženým spánkem.

 Když se probudil, Isabela již tam nebyla. Bylo skoro před polednem, a to pro něj nebylo běžné. Ale čtyřdenní deficit spánku, si vyžádal své. 

Rozčileně, si promnul čelo. Jeho tělo, se zřejmě i v podvědomí spánku, naladilo na její přítomnost, a probudilo se k životu. 

Vztekle nakráčel do sprchy, a nechal stékat studenu vodu, po svojí kůži. Jen doufal, že si toho Isabela nevšimla. Něco takového, bylo jistě zcela normální, zvlášť v přítomnosti milované osoby, ona by ale něco takového, nemusela pochopit.

 A měl pravdu. Již když scházel ze schodů dolů a zavazoval si kravatu, zpražila ho Isabela nenávistným pohledem. 

„Nebudu s tebou spát v jedné posteli." Vyprskla na něj ihned. 

Nestačil se ani pozdravit s Kieferem a Aishou. 

„Jsi jen obyčejný, sexuální maniak!" pokračovala skoro nepříčetně, „moc dobře, jsem si všimla, že..., že..." pohodila hlavou k jeho rozkroku.

 Nicholas jen nevěřícně povytáhl obočí. Něco takového, nečekal, ani od ní. 

„Máš na mysli, lásko, to..., že mi stál?" řekl zcela klidně, jakoby se nechumelilo.

 Sestoupil až k ní. Utáhl si kravatu, a Isabela, pod jeho pohledem, maličko couvla. Zalapala po dechu a zčervenala. 

„Jistě," vykoktala, vykolejena, jeho klidným výrazem, „nebudu s tebou spát." Zamračila se na něj, a opět o kousek couvla.

 Nicholas jen pokynul hlavou Kieferovi s Aishou a přešel k baru. Nalil si skleničku, a pak se otočil, na rozzuřenou Isabelu. 

„Nic jiného, ti nezbude, lásko. Pokud nechceš spát na zemi, budeš spát vedle mě. A pokud jde o to, že mi stojí..." hodil do sebe obsah skleničky a naklonil se k ní, „na to si budeš muset zvyknout. Ale neboj..., nehodlám se tě dotknout dříve, než budeš mojí ženou..., pokud ovšem, si o to sama neřekneš. Jako nyní." 

Moc dobře věděl, že to byl jenom Isabelin pokus o to, mu nějak ublížit, ale nehodlal, ji to tolerovat. Musel ji ukázat, kde je její místo. Musel ji ukázat, jeho druhou tvář. Nehodlal si ji vzít, ale za vyučenou, by dostat měla. 

„To ti nedovolím." Vypravila ze sebe ztěžka a začala pomalu couvat. 

Nicholas se k ní přibližoval, s rozzuřeným a rozčileným výrazem ve tváři, a vůbec mu to nedalo moc práce. 

„O..., opovaž se ke mně přiblížit. Nenávidím tě!" 

„Já vím. Proto je to vlastně fuk, že miláčku?" ve tváři mu zacukalo. 

Přirazil ji ke zdi. Vůbec mu nedalo moc práce, ji zpacifikovat a přimět ji k tomu, aby se ani nehnula. 

„Chceš ukázat, proč mi stojí? Vezmu si tě klidně tady, a teď!" 

Měl na ni takový vztek. Kdyby přešla jeho indispozici, vůbec by si ji ani nevšiml, ale její výpad, ho zasáhl, přímo do srdce. 

Zhluboka se nadechl a vrhl se na její ústa. Tiskl ji ke zdi, aby se nemohla vzpouzet, a drtil její rty.

 Házela sebou. Snažila se jakkoliv vykroutit, ale po několika chvílích, to vzdala. A k jeho samotnému překvapení cítil, že zvláčněla v jeho rukou. Snad mu i polibky, sama vracela.

 Po několika vteřinách, se od ní zadýchaně odtáhl. Zadíval se jí zblízka do očí. Toužil po ní, ale cítil, že ani ona, není proti své touze k němu, zcela obrněná. 

„Varuji tě, Isabelo," řekl zcela klidně, s tvrdým výrazem, ve tváři, „ještě jednou, a vezmu si tě. Ještě jednou, mě vyprovokuješ, a vezmu si, co mi patří!"