SRDCE NAD PROPASTÍ 24 ČÁST

 Dny ubíhali, a svatební den, se přiblížil.

 Isabelu den ode dne, zaplavovala větší, a větší nenávist, k Nicholasovi.

 Choval se k ní chladně. Tak jak slíbil, ani se jí nedotkl. Dokonce, s ní ani nemluvil. Jen se vždy svalil na postel vedle ní, a otočil se na druhou stranu.

 Snažila se ho neprovokovat, jak řekl, ale mnohdy, měla co dělat, aby nevybuchla. Nedokázala si to sama ani vysvětlit. 

Přeci ho nenáviděla, ale měla pocit, jakoby jí něco chybělo. Odcházel ráno a vracíval se pozdě večer. 

Nemluvil s ní, jako kdyby pro něj byla vzduch, tak, jak si to přála. Tak proč, ji to den ode dne, stále více a více sžíralo?

 Pokaždé, když se v noci probudila, a viděla ho vedle sebe, rozbušilo se jí srdce. Bylo to nenávistí k němu, kdykoliv si vzpomněla, na smrt svého otce. Ano, to si myslela. Tím si byla jistá. 

Jenže když se zachrul a jeho svaly na jeho dokonalém těle se zavlnily, posedl ji zvláštní, a tísnivý pocit. Takový, jaký cítila, když ji svými ústy uspokojil. 

Tehdy se jí pokaždé, rozbušilo srdce jako o závod. Najednou mívala pocit, že zapomíná dýchat. Nedokázala to pochopit. Toužila po něm? Toužila po tom, aby ji znovu, sevřel ve svém náručí? Ano, musela si to přiznat. 

Ovšem, kdykoliv mu čelila z očí do očí, její nenávist, byla silnější. Tehdy odhrnula svou touhu, do nejzazšího místa ve své mysli. 

Kdykoliv se v noci probudila, a posedli ji ony hříšné myšlenky, snažila se vzpomenout na to, jak ji ublížil, jen aby je dokázala odehnat. 

Isabela se posadila do křesla, a zadívala se na nádherné svatební šaty, na krejčovské panně. Na stolku vedle ní, leželi šperky, které ji daroval a zlaté vidlice s pravými perlami, do vlasů. 

Již jen ony šaty, posety snad tisíci pravými perlami, museli stát více, než si vůbec, dokázala představit. 

Okolo poletovalo neustále spousty lidí. Od služek. Kadeřníků. Vizážistek, ale Isabela, je ani nevnímala. 

Přišel její svatební den, a ona najednou dostala strach. 

Teprve nyní, ji docházela jeho slova. Bere si nejobávanějšího mafiána na světě? Nedokázala pochopit, že ji něco takového nedošlo, již dávno. 

„Je čas, Isabelo." Ozval se Aishin hlas, „musíš se připravit." Hned za ní, se vynořily tři ženy, a vzali si Isabelu do parády.

 „Mám strach, Aisho." Zašeptala Isabela, dívajíc se do zrcadla. 

Konečně to poprvé, přiznala nahlas. Aisha se zadívala do jejího odrazu v zrcadle.

 „Z čeho, máš strach, Isabelo?" zeptala se skoro nesmyslně Aisha, a Isabela zaváhala.

 Ať byl Nicholas jakýkoliv, cítila, že by jí nikdy, opravdu neublížil. Čeho se bála? Života s ním? S mafiánem, od kterého neví, co může čekat? Bála se sebe, že snad jednou selže, a Nicholas pozná, že ani ona, není proti jeho kouzlu imunní? Bála se toho, že by ho snad dokázala milovat i přesto, co udělal? Ne! To se nikdy, nesmí stát. Nikdy, nemůže milovat člověka, který zabil jejího otce. 

„Nicholas..." vydechla Isabela konečně. Aisha se jen smutně usmála. 

„Mého bratra, lze pouze nenávidět, nebo milovat. Nic mezi tím, neexistuje. Je tím, čím je. A nikdy, se to nezmění. Můžeš ho nenávidět, Isabelo. Můžeš ho nenávidět sebevíc, jednou však poznáš, jak moc, ses mýlila."