SRDCE NAD PROPASTÍ 25 ČÁST

 Před domem čekala tři Nicholasova černá, luxusní auta. U prostředního z nich, stál Kiefer. Otevřel dveře, a Isabela s obavami, zaplula dovnitř. 

Všichni ostatní, již byli v kostele. I Nicholas. Teprve nyní, si Isabela uvědomila, že za celou noc, nepřišel domů. 

Dojeli až před překrásný viktoriánský kostel. Teprve po důkladné prohlídce okolí, jí Kiefer otevřel dveře, a Isabele se rozbušilo srdce, jako o závod. Zavěsila se do něj, a když zastavily přede dveřmi kostela, stiskl jí ruku. 

„Budeš s ním šťastná. Věř mi." Zašeptal u jejího ucha. Isabela nedokázala ani odpovědět. Slova jakoby, se jí vzpříčila v krku. 

„Jen mi slib, Isabelo, že dnes poslechneš Nicholase na slovo," řekl skoro naléhavě, „slib mi to!"

 Teprve když neochotně přikývla, pokynul rukou a dva muži, otevřeli dvoukřídlé dveře.

Isabele se podlomila kolena. Kostel byl plný. Narvaný, k prasknutí. Všude plno mužů, v černých oblecích, a překvapivě, nepoměrně méně žen, v luxusních róbách. 

Okolo kostela i vně, bylo tolik bodyguárdů, že by jistě, nedokázala proklouznout, ani myš. 

Cítila pohledy všech přítomných. Zkoumavé, a nepříjemné pohledy mužů. 

Na konci uličky, přímo proti ní, stál kněz, a vedle něho Nicholas. Ve svém luxusním, černém obleku, vypadal přímo božsky. Jako ztělesnění sebedůvěry. 

Když začala hrát hudba, a vykročili přímo proti němu, byla si Isabela jistá, že kdyby ji Kiefer nepodpíral, jistě by se svezla k jeho nohám. 

Nicholasovi modré, pronikavé oči, ji k sobě přímo přitahovali. Díval se na ni, jako kdyby byla jediná žena na světě. 

Když ji Kiefer dovedl až k němu, pokynul Nicholasovi hlavou a odstoupil. Isabela, stojíc pouhý krok od Nicolase, konečně vzhlédla, do jeho očí.

„Zvládáš to dobře, Isabelo," zašeptal Nicholas, „neměj strach. Nedovolím, aby se ti něco stalo." Po tváři, mu přelétl povzbudivý úsměv. 

Isabela ani nevnímala, knězova slova. Nevnímala již, ani pohledy přítomných, soustředila se jen na to, aby nezapomněla dýchat. Její hruď, se rozrušením dmula, a ona měla pocit, že vše, slyší jakoby z dáli. Teprve Nicholasův hlas, ji vytrhl, z letargie. 

„Slibuji, na svou čest a svědomí, Isabelo Walshová, že tě vždy, budu chránit. Opatrovat a střežit. Budu tě hýčkat a milovat. V časech dobrých i zlých. Ze všech svých sil, se budu snažit o to, abys byla šťastná. Aby ti nic nechybělo. Z celého srdce, z celé duše, a s plným vědomím, slibuji, že tě nikdy neopustím. Že tě nikdy, nepřestanu milovat a ctít. Vážit si tě. Slibuji, že po zbytek mého života, má láska k tobě nevyhasne. A já se vždy, budu snažit, získat tu tvojí. K tomu, mi dopomáhej bůh." Pak pokynul knězi, aby pokračoval. 

Nicholasův požadavek, aby nevěsta řekla pouze své ano, bez jejího slibu, nejprve přijmul s odporem. Ale cožpak lze, odporovat Nicholasi Kendallovi? Však i církev, měla obavy z jeho moci.

 Když kněz svázal jejich ruce, vzal Nicholas, Isabelinu ruku do dlaně, a nasadil ji zlatý prsten s briliantem. Sklonil se k ní a zadíval se jí do tváře. Třásla se v jeho náručí. 

„Miluji tě, Isabelo." Zašeptal, tak, aby to slyšela jen ona, a pak ji políbil. 

Nejtěžší část dne, je ale teprve čekala. Svatební hostina, které se tak obával. 

Již když přicházela, všiml si, jak Kiwo Genkei zpozorněl.

 Svatební hostiny japonské mafie, na kterých byl přítomen, se mnohdy zvrhla k něčemu, co nehodlal dovolit. Nikdy, nedovolí nikomu, aby se jí sotva jen dotkl. Tím si byl jistý. 

I kdyby měl udělat něco, za co ho bude ještě více nenávidět.