SRDCE NAD PROPASTÍ 26 ČÁST

 Svatební hostina, se konala v Bombes Beart. Nejluxusnější a nejdražší restauraci vůbec. Patřila samozřejmě, jako vše ve městě, Nicholasovi. 

„Nehni se ode mne na krok, Isabelo," řekl přísně Nicholas, když usadil Isabelu za stůl, „i kdybys potřebovala jen čůrat, Isabelo. Jdu s tebou na záchod. Jasný?!"

 Vůbec se mu nelíbili pohledy, Kiwo Genkeie. Měl v plánu, ihned po obědě, nechat matku, Aishu, a hlavně Isabelu odvést. Jen doufal, že Genkei do té doby, nevznese požadavek, na svůj zvrhlí, sporný, ale bohužel možný nárok, na Isabelu. 

Znal Genkeie, již dlouho, a i když se mu některé zvyklosti japonské mafie nelíbili, byl nucen, je respektovat. Ale zrovna tak, musel Genkei, respektovat jeho.

 Měl jedinou možnost. Udržet Isabelu z jeho dosahu, aby ji nemohl oslovit. V jiném případě, by mohlo dojít na nejhorší.

 Genkei, svého práva, na manželky svých mafiánů, pakliže se mu líbili, hojně využíval. V jejich komunitě, to byla pro jeho podřízené čest. Ne však, v té jeho. Musel ovšem jednat, se vší opatrností a diplomacií. 

Nicholas stiskl Isabele pod stolem ruku. Třásla se. A vůbec se vlastně nedivil. Však svatba, největšího a nejobávanějšího mafiána na světě, přivedla sem tolik mafiánů na jednou, jaké toto město, ještě nevidělo.

On byl ovšem na tom pomyslném žebříčku predátorství, nejvýše. Ani Kiwo Genkei, neměl takový vliv a moc, jako on. A to byla jeho výhoda. 

Oběd proběhl v celku klidně, a když si již Nicholas myslel, že Isabele nemůže nic hrozit, zjistil, že je Isabela pryč. Jen na malý moment, se otočil, aby vyřídil důležitý telefonát, a Isabelino místo, bylo prázdné. 

Přehlédl celou místnost, a pevně semkl rty. Viděl Isabelu, zrovna vycházet s toalety, a jak jinak, Genkei, na ni čekal vedle dveří.

Rozrazil si cestu k nim, ale to již ji Genkei oslovil. Nerozuměla mu samozřejmě ani slovo, ale to vůbec nebylo důležité. Genkei, byl na tahu.

„Kruci, Isabelo," obořil se Nicholas na ní, a zpražil ji naštvaným pohledem, „řekl jsem ti, že se ode mne, ani nehneš!"

 I Kiefer, již zpozorněl. Vlastně všichni mafiáni v místnosti.

 „Aisho, mám od Nicholase za úkol, vás nechat odvést, kdyby se tu k něčemu schylovalo." Kývl na muže u dveří a předal obě ženy do jejich rukou. 

„Máš pěknou ženu, Nicholasi Kendalle." Řekl Genkei, aniž by spustil z Isabely zrak. 

Mluvil samozřejmě Japonsky, takže mu Isabela nerozuměla. Jen slizký, a oplzlý výraz ve tváři, dával tušit, o jeho úmyslu.

 „Samozřejmě! Mám rád, dobré zboží, Genkei." Odvětil Nicholas a stáhl oči, do úzké škvírky.

Jen málokdo, ovládal Japonštinu. Mohli jen z výrazu, a tónu jejich hlasu, soudit na směr rozhovoru. 

„Nicméně," pokračoval Genkei, „jsou ti známi zvyklosti naší mafie? Rád ti prokáži čest, Nicholasi, a okusím tvou manželku." 

Nicholas si změřil Genkeie, klidným, avšak nadřazeným pohledem. Chtěl mu ukázat, svou nadvládu. 

Napětí mezi nimi, bylo patrné, a všichni mafiáni v místnosti, již byli v pozoru.

 „Samozřejmě, že znám vaše zvyky, Genkeii. Byl jsem několikrát, přítomen na svatbě tvého podřízeného, a proto také víš, Genkeii," naklonil se k němu, aby dodal důraz na váhu svých slov, „že já, vašich zvyklostí, nikdy nevyužil. Naše zvyky jsou odlišné..., a obávám se..., že to budeš muset přijmout."

 „Phe! Přijmout?! Proč bych měl?!" zkusil to ještě Genkei. 

„Protože tuším, že bys nerad, přerušil obchodní styky se mnou, že Genkeii." Zamračil se na něj. Ve tváři mu zacukalo. Nechybělo mnoho, a mohlo dojít k nejhoršímu. 

„A pak..., je to můj majetek, Genkeii, moje hračka," zasyčel Nicholas a pohodil hlavou, směrem k Isabele, „víš, jak nemám rád, když se mi sahá na můj majetek?!"

 „Majetek?" zašklebil se Genkeii. 

Nicholas tušil, že to bude jediné, na co dokáže slyšet. 

„Jistě! Proč myslíš, že jsem si ji vzal? Chci ji! Je moje! A budu ji sakra, šukat jen já. Nikdo jiný. Ani ty..., Genkeii..., rozumíš?!"

 V Genkeiově tváři, se nehnula ani brva. Nicholas již znal, jeho temperament, tak tušil, k čemu se schyluje.

 Nezbylo nic jiného, než mu ukázat, že je opravdu, jen jeho, a nehodlá se o ní, s nikým dělit.