SRDCE NAD PROPASTÍ 28 ČÁST

 Kieferova slova, Isabelu zasáhla. Bylo fakt, že ještě nikdy, na ní takto nevyjel. Vždy to byl její starší bratr, který ji chránil. Měla ho ráda, ale takto se ještě nikdy nezachoval.

 Najednou se jí z hlavy vypařilo vše, pro co ještě před chvílí, tak moc šílela. Sedla si na kraj postele a zadívala se před sebe. 

Nemohla uvěřit tomu, co ji řekl. Asi opravdu neměla vůbec ponětí o tom, co je vlastně Nicholas zač. Co vše, to obnáší. Věděla, že Kiefer, by ji nikdy nelhal.

 Ale v jednom se mýlil. Vůbec se jí nelíbí, když ji Nicholas šuká. 

Zamračila se, a vztekle ze sebe stáhla ony nechutně drahé šaty. Venku již byla hluboká tma. Ani vlastně nevěděla, jak dlouho jen tak seděla, a litovala se. 

Napustila si vanu, a slastně se ponořila do horké vody. I když se snažila nemyslet. Snažila se odpoutat od všech myšlenek, stejně ji jedna, neustále přicházela na mysl. Nicholas. Její manžel. Její muž. Stala se ženou, nejobávanějšího mafiána na světě, a teprve nyní, po Kieferově výstupu, si uvědomila, že nemá ponětí, co to obnáší. 

Jedno ale věděla jistě. Její nenávist k němu, se nikdy nezmění. Jenže kdykoliv na něj jen pomyslela, vzedmula se v ní vlna nenávisti, snad ruku v ruce s touhou, kterou cítila v jeho přítomnosti. 

I pro svou nezkušenost s muži, musela uznat, že to je nejvíce sexy chlap, jakého kdy viděla. Jeho arogance, ji rozčilovala a vzrušovala zároveň. Jeho sebejistota, povýšenost, naprostá nadřazenost, síla a moc, ji odpuzovala a zároveň tak moc přitahovala. 

Nedokázala, se v sobě vyznat. Nedokázala se vlastně vyznat v ničem, co cítí, a co se v poslední době událo. 

Teplá voda, omamná vůně oleje a ticho, ukolébalo jí natolik, že s poslední myšlenkou, promluvit si s Aishou, usnula. 

Probudil ji až podivný tlak na prsou. Jako kdyby ji něco těžkého, svíralo plíce. Voda již byla úplně studená, a, když se zhluboka nadechla, začala se dávit. Rozkašlala se. V panice sebou začala házet.

 Pak ucítila něčí paže, a zpod mokrých řas, zahlédla Nicholasovu tvář.

 „Kruci, Isabelo!" Uslyšela jeho hlas.

Vytáhl ji z vany. Zabalil do županu a odnesl na postel. Na moment si ji přitáhl do náručí, a ona se v ní, oddaně schoulila.

 Vysušil ji mokré vlasy, a když se její dech uklidnil, konečně se na ni přísně podíval.

 „Co tady kruci, vyvádíš?!" zahromoval, „nemůžu tě nechat ani chvíli o samotě, abych nešílel strachem!" Zamračil se na ní.

 Isabela se přikrčila pod jeho přísným pohledem. Nicholas si zoufale prohrábl rukou vlasy. Přešel k baru a nalil si skleničku.

 Byl již unavený. K smrti, unavený. Předcházející jednání s japonskou mafií. Příprava na svatbu. Neustálí strach, o Isabelin život. Její naprostá nezodpovědnost a vzdor, k jeho příkazům. Isabelin otec. Pokus o její vraždu. A hlavně její odpor k němu, na něj působil tak, že měl pocit, že prostě musí něco udělat, nebo zešílí. Z ní. 

Chtěl po ní jednu jedinou věc, aby se od něj nehnula na krok. Ani to, nabyla schopna poslechnout. Však nikdy, ještě nebyli tak blízko, přímé a krvavé přestřelce, jako nyní. Uvědomoval si to zřejmě jen on a Kiefer. 

Kopl do sebe obsah skleničky a zadíval se, na její křehké tělo, které se přikrčilo, pod jeho pohledem. 

„Dochází mi trpělivost, Isabelo!" pronesl do ticha, a nalil si ještě jednu skleničku, „uvědomuješ si vůbec, závažnost situace? Nejsem obyčejný člověk. Jsem, kdo jsem, a ty jsi moje žena, a podle toho, se musíš chovat."

 Přešel k oknu a zhluboka se nadechl. Nechtěl Isabelu nijak vystrašit, ale věděl, že jinak, než absolutní nadvládou, ji nezlomí.

 „Isabelo," zašeptal, aniž by se na ni otočil, „jsem nejobávanější mafián na světě. Je plno lidí, kteří by mě rádi odpravili. Mě, tebe, mou rodinu. Musím být tvrdý. Neúprosný. Musím mít respekt. Již jen mé jméno, budí v lidech obavy a strach. Musím mít vždycky navrch. Rozumíš? Vždycky!" konečně se na ni otočil. K jeho překvapení, se na něj dívala, ale ani nedutala. 

„Ode dneška, si stanovíme pravidla, Isabelo. A ty..., je pod trestem, budeš vykonávat." Zamračil se na ní.

 Isabela se nadechla, jakoby chtěla něco říci, ale vzápětí, sklopila zrak. 

„Budeš mě poslouchat na slovo, Isabelo. Když ti něco řeknu, tak to uděláš, ať se ti to líbí, nebo ne. Nemluvím do větru, Isabelo! Když řeknu, nehni se ode mne na krok, tak to provedeš, i kdyby ses měla počůrat." 

Skoro na ni křičel, jaký měl vztek. Věděl, jak dokáže být krutý, ve svém vzteku. Přikrčila se pod jeho pohledem. Přistoupil k ní, a prstem jí nadzdvihl bradu.

 „Nechci být na tebe krutý, ale dokud se nenaučíš dodržovat jistá pravidla, tak to jinak nebude, Isabelo. Umím, si zjednat pořádek. A věř, že tě přinutím. Jakýmkoliv způsobem, tě přinutím k poslušnosti."