SRDCE NAD PROPASTÍ 35 ČÁST

 Alberto Mandi, rozehrál proti Nicholasovi, tvrdou hru. Šlo mu o všechno. Kontrakt, který podepsal Nicholas s japonskou mafií, byl mu trnem v oku.

Již několik dní, pozoroval Nicholas, jeho plány. Měl velice spolehlivé zdroje k tomu, aby se vždy, dozvěděl, o jakémkoliv jeho kroku.

Mandiho rivalita, zášť, a vlastně i závist, vůči Nicholasovi, ho dovedla k tomu, že Kiwo Genkeiovi donesl zprávu, o Nicholasově lsti. Doufal tak, že onen kontrakt, tak spadne do jeho klína.

Donesl až ke Genkeiovi zprávu o tom, že ho Nicholas obelhal. Že žena, kterou si boss Nostra Victorie vzal, není jeho děvka. Ani jeho majetek a panenka na hraní, ale že jí bezmezně miluje.

Obelhal ho tedy. A lež, Kiwo Genkei, neodpouštěl.

Ještě stále, měl Genkei v paměti, krásu jeho ženy. A jeho chtíč, ji získat, tak znovu vzplál. V jeho očích, ho Nicholas připravil o právo, které bylo jeho.

Nicolas již několikátý den, odcházel od Isabely rozrušen strachem, o její bezpečí. Ona ovšem, neměla o jeho starostech, ani ponětí. Nicholasův chlad, nedokázala si vysvětlit.

Nicholas s Kieferem, vstoupili do pracovny. Byla již hluboká noc. Věc, kterou musel Nicholas vyřídit, nesnesla odkladu.

Nicholas sundal sako a zasyčel bolestí. Při přestřelce, ke které došlo, když konfrontoval Mandiho pohůnky, se odražená kulka, otřela o jeho předloktí. Bylo to jen pouhé škrábnutí, ale přesto, celá jeho bílá košile, byla pokryta krví.

„Isabela, nesmí na krok z domu, Kiefere. Ne, dokud nevyřeším s Genkeiem, onu záležitost."

Najednou se rozrazily dveře. Isabela, zabalená do bílého županu, přehlédla místnost, a když její oči zakotvily na Nicholasově košili, potříštěné krví, vykřikla.

„Nicholasi!" vrhla se k němu a z očí, se jí spustily slzy, „můj bože! Co se stalo?" Na tváři se jí objevil zoufalý výraz. Celá se roztřásla. Představa, že by se mu něco stalo, ji zcela paralyzovala.

„Je to v pořádku, Isabelo, nic se mi není. Je to jen škrábnutí." Zašeptal Nicholas.

Nevěřícně se na něj podívala. Jakoby mu nevěřila. Zatřásla hlavou k odporu.

„V pořádku?" vykřikla, pomalu šíleně, „v pořádku? Mohli tě zabít!" vzlykala.

Nicolas stáhl košili, aby ji uklidnil. Jen pouhý šrám na předloktí, jak řekl. Ona ovšem skoro pološíleně, se na něj vrhla.

„V pořádku?" křičela a začala ho bušit pěstmi do hrudi, „nenávidím tě!" slzy jí tekly proudem.

Nicholas jí chvíli nechal, a pak sevřel její pěstičky, ve svých rukou. Ještě chvíli se snažila mu vzpouzet, ale neměla v jeho sevření, valné naděje.

„Nenávidím tě! Bože, co kdyby..." zavzlykala, a pak se mu svezla do náručí.

„Nic se mi nestane, Isabelo. Musíš mi věřit." Pohladil ji po vlasech, a tlumil otřesy jejího pláče, na své hrudi.

„Nedovolím, aby se mě, nebo komukoliv z vás, něco stalo, Isabelo. Nikdy, to nedovolím. Věř mi, prosím."

„Já..., já, mám strach, Nicholasi. Bojím se o tebe. Bože! Myslela jsem, že umřu, když jsem tě tak viděla."

Nicholas ji ještě několik okamžiků, chlácholil ve svém náručí. Její vzlyky, pomalu ustávali. Pak se na něj najednou podívala. Ještě nikdy, nespatřil v jejích očích, takové odhodlání, vztek a sílu.

„Už mi to nikdy nedělej! Nikdy! Nebo tě zabiju já! Rozumíš?!" Vzdorovitě vystrčila bradu.

Zvýšený adrenalin, v její krvi. Zlost, na něj. Strach, že o něj přijde. Vztek na sebe, za to, že si nedokáže představit, že by tu najednou nebyl. Její touha k němu, a několika denní užírání se představou, že již ji nechce..., to vše, vybuchlo v ní jako dynamit. Naštvaně mu zašermovala prstem před očima.

„Čekám na tebe v pokoji!" procedila skrz zuby odhodlaně, „a opovaž se nepřijít. Opovaž se, mi říci, že jsi unavený! Opovaž se říci, že mě nechceš!" křičela mu do obličeje, „protože já očekávám, že mě ksakru ošukáš!"