SRDCE NAD PROPASTÍ 47 ČÁST

 Selma Morissonová, zrovna seděla na verandě svého domu, když před jejím domem, zastavilo několik černých, luxusních aut. Z aut vyskákali muži, a jaly se prohledávat okolí domu, i samotný dům. 

Hned ji bylo jasné, která bije.

 Pak jeden z nich, přistoupil k prostřednímu autu a otevřel zadní dveře. Po chvíli, se vynořil muž, ve kterém ihned, i když ho nikdy neviděla, poznala Nicholase Kendalla. Bossa mafie, Nostra Victoria. 

Jeho vízor, každého utvrdil v tom, že není radno, si s ním zahrávat. Musela uznat, že byl velmi charizmatický. Na první pohled velmi tvrdý, odhodlaný, a velmi sebevědomí.

 Slyšela o něm mnoho, a nyní se vlastně vůbec nedivila, že ho Isabela miluje. Protože, i když Isabela stále tvrdila opak, bylo ji jasné, že to není pravda. Lhala si sama sobě. 

Něco v něm bylo. Měla vždy, čuch na lidi. A i přes tu tvrdou skořápku, kterou vyzařoval, cítila, že jeho srdce, není zlé.

 Přistoupil až k ní, a změřil si ji, svým modrým pohledem. 

„Předpokládám, Selmo, že tušíš, kdo jsem? A proč jsem zde?"

 Selma přikývla. Bylo jí jasné, že nyní záleželo, jen na něm. Mohl udělat cokoliv. Za to, že zde skrývá jeho ženu, mohl se ji lehce a bezmilostně zbavit, kdyby chtěl. A dokonce se jí, i na moment sevřelo srdce strachem. Díval se na ní, s tak ledovým a arogantním pohledem, až ji zamrazilo. 

„Nejsem tu kvůli tobě, „ řekl ale najednou, „nebudu ti dělat problémy, Selmo. Přišel jsem si, pro svojí ženu."

***

 Isabela pomalým krokem, kráčela zpátky k domu. Ráda se procházela po lese. Měla vždy pocit, že alespoň na chvíli, dokáže zapomenout na Nicholase.

 Vynořila se z poza posledního stromu a blížila se zadem k obydlí. Neměla ani tušení, že před domem stojí Nicholasova auta. Ani tušení o tom, že on, ji již několik chvil pozoruje. 

Ale i kdyby to věděla, její vysoké stadium těhotenství, by ji nedovolilo, mu utéct. Však byla tak neohrabaná. 

Neustále si hladila své vypouklé bříško, a zamyšleně kráčela vpřed. 

Měla pocit, že poslední dobou, pláče čím dál častěji. Od chvíle, kdy se pomalu blížil termín jejího porodu, na Nicholase myslela stále víc a více. Nedokázala ho vypudit z hlavy, i když byla přesvědčena, že ho k smrti nenávidí. 

Bylo to již skoro pět měsíců, kdy od něj utekla, a nebylo jediného dne, kdy by na něj nemyslela. V noci se trápila steskem, ale stačilo, aby se jednou podívala na jeho konfrontující fotky, a ihned si byla jistá, že udělala dobře. 

Zavřela za sebou dřevěná vrátka a vykročila ke dveřím. Vstoupila do domu a otevřela dveře, svého pokoje. 

„Můj bože!" vykřikla překvapením. Uprostřed jejího pokoje, stál Nicholas. 

„To ne, Isabelo. Jsem pouze, tvůj muž, jestli sis toho nevšimla." Zavrčel, a Isabele se podlomily kolena. 

Ustrašeně se rozhlédla kolem, ve snaze, se kamkoliv schovat. Vypadal nebezpečně, a dosti naštvaně. Vlastně byl skoro zuřivý vzteky.

„Co..., co tu chceš?!" vypravila ze sebe, skoro nesmyslnou otázku.

„Co myslíš?" jeho oči zajiskřily, „přišel jsem si proto, co mi patří!"