SRDCE NAD PROPASTÍ 48 ČÁST

 Nicholas si měřil svou ženu pohledem. Již když ji spatřil vycházet z lesa. Když viděl její veliké bříško, ve kterém nosí jeho dítě, měl chuť, před ní pokleknout, a políbit onen zázrak.

Byla tak krásná. A to, jak neustále hladila své břicho, ho úplně dostalo do kolen. Však on, by tak rád, udělal totéž. 

Ale jeho zlost, ještě více podpořil výraz její tváře, když ho viděla. Najednou mu došlo, že ona, ho opravdu nemiluje. Protože kdyby ano, nemohla by ho nikdy, o to připravit. 

„Nepůjdu s tebou! Nemůžeš mě přinutit!" vyprskla. A její bojový postoj, ho ještě více rozzuřil.

 „Tak to se pleteš, Isabelo. Můžu. A dokonce to udělám! Jakkoliv, tě přinutím k poslušnosti. Tím si buď jistá!" 

Pocit její zrady. To, že mu lhala, obelhávala ho, ve své lásce k němu, ho ještě více zatvrdilo. Jeho už tak dost bolavé srdce, se ještě více pohnulo. Kdyby si ji nenašel, nikdy by se k němu nevrátila. Nikdy by mu neřekla, že čeká jeho dítě. Nikdy. To vědomí, ho zasáhlo jako nůž, rovnou do srdce.

 „Nenávidím tě!" vykřikla a vrhla se k posteli. Nahmatala pod polštářem, bílou obálku. S třesoucími prsty, mu ji podala. 

„Ta žena, mi řekla, že je tvoje milenka, Nicholasi. A tady..., je důkaz!" Hodila ji mu ji nenávistně do rukou. 

Nicholas, s kamennou tváří, a neobyčejným klidem, otevřel obálku. Prolistoval fotografie, a pak si odfrkl.

 „No..., koukám že, sama sis udělala svůj závěr, Isabelo." Procedil skrz zuby. 

„Věřím tomu, co vidím!" vykřikla na něj, a zašermovala mu prstem před očima.

 Jeho oči, se zúžily do úzké škvírky, a jeho rysy v obličeji ztvrdli. Chytil vztekle její ruku, šermující mu před očima, a zblízka se na ni podíval.

„Nemáš ani ponětí, co jsi provedla, Isabelo! Stále dokola, ti říkám, že já, nejsem obyčejný člověk. Nemůžu, žít jako obyčejný člověk. Je plno lidí, kteří se mě, a mojí rodiny, rádi zbaví, tudíž..., mi musíš, stoprocentně důvěřovat." 

Vztekle pustil její ruku, a začal pochodovat po místnosti. Pak se náhle zastavil. 

„Jedním, jsem si již ale jist. Kdybys mě opravdu milovala, nikdy bys něčemu takovému, nemohla věřit. Nebudu ti říkat, že je to podvrh, stejně bys tomu nevěřila." Poslední slova, již skoro zašeptal. 

Jeho srdce, již více nedokázalo unést. Konečně mu všechno došlo. 

Jak předpokládal. Alberto Mandi, nastražil past, na jeho ženu. Past, kterou ona, kdyby mu opravdu věřila, mohla prohlédnout.

Mohla udělat cokoliv. Svěřit se mu. Konfrontovat ho, s tím odporným plagiátem, a on by jí to vyvrátil. Ale neudělala nic. 

Utekla, a udělala tlustou čáru, za jejich láskou. A vzala si sebou, i jeho dítě. Bez výčitek. Během několika málo chvil, dokázala učinit, takové rozhodnutí, které ho zcela položilo na kolena.

 Nevěřila mu. Zcela ho odepsala. Kdyby alespoň maličko, v něj věřila, nikdy by to nedošlo, tak daleko. 

A on stál nyní před nejtěžším rozhodnutím, ve svém životě. Nemohl to nechat jen tak. Nemohl jí odpustit, ani nechat bez trestu. Takováto zrada, trestala se smrtí. 

Jenže to, on nikdy, udělat nedokáže. Nedokáže zabít ženu, kterou i přesto všechno, stále miluje.