SRDCE NAD PROPASTÍ 49 ČÁST

 Najednou Isabela doširoka rozšířila oči, a zalapala po dechu. Vystrašeně se podívala dolů, ke svým nohám.

 I Nicholas vzhlédl tím směrem. Voda, stékající Isabele po nohách, utvořila u jejích nohou, malou loužičku. 

„Kruci!" vykřikl Nicholas, když spatřil ustrašený výraz, v jejích očích. 

Popadl ji do náručí a položil ji na postel. Isabela vykřikla bolestí. Pevně sevřela Nicholasovu ruku.

 „Nicholasi..., asi..., aach..." dostávala ze sebe ztěžka dýchajíc. 

„To bude v pořádku, Isabelo." Zabručel, a když se znovu otřásla bolestí, sáhl ji pod sukni a stáhl ji z kalhotek.

 „Isabela bude rodit!" vykřikl směrem ke dveřím, kde se objevila Kieferova hlava.

 I Selma vběhla do místnosti, a když spatřila Nicholase, klečícího u jejího lůžka, bylo jí vše jasné.

 Nicholas sáhl do kapsy pro telefon. Jednu ruku, mu Isabela stále pevně svírala a druhou držel u svého ucha. 

„Jak to, že se sem nedostanete včas?!" řval Nicholas do telefonu, „máte na to deset minut! Jestli nechcete přijít o licenci, tak si ksakru pospěšte, nebo se o to postarám!" 

„Nemáme deset minut," zašeptala Selma, nad jeho hlavou, „tvoje žena už rodí, Nicholasi." Vykřikla Selma a běžela pro horkou vodu a prostěradla. 

„Nicholasi! Nevydržím to!" sténala bolestí Isabela, „proboha udělej něco, nebo zešílím. Nedá se to vydržet." Znovu vykřikla bolestí.

 Nicholas nahlas polkl. Během chvíle, zhodnotil celou situaci. Bylo to tu. Jeho dítě, se hlásilo na svět. Pokrčil Isabele nohy a klekl si mezi ně. 

„Neboj se, lásko," chlácholil ji, ale sám cítil, jak se celý chvěje, „musíš zatlačit, lásko. Tlač!"

 Isabela znovu vykřikla, a pak zatlačila, z plných sil. „Nicholasi," cedila skrz zuby, mezi jednotlivými nádechy, „nezvládnu to. Bože!"

 „Musíš! Zvládneš to! Jsem s tebou, Isabelo. Všechno bude v pořádku. Jen mi musíš věřit!" zakřičel Nicholas, aby přehlušil její bolest.

 Isabela se podívala Nicholasovi do očí a ještě jednou, naposledy, zatlačila. 

„Můj bože!" zašeptal Nicholas, když mu do rukou, vyklouzlo jeho dítě, „je to kluk." Po tváři, mu začali téct slzy. A najednou, mu to bylo jedno. 

Držel v rukách, ten malý, vřeštící uzlíček a celý se třásl.

 „Teď již to převezmeme my, tatínku," ozvalo se nad ním, „vedl jste si opravdu dobře."

Zalapal po dechu. Jako ve snách, sledoval, jak ošetřují jeho ženu, a jeho dítě. Nedokázal odolat, sklonil se k Isabele, a políbil ji na čelo.

 Pak se zvedl a vyšel ze dveří. Nejraději by ji přivinul do náručí a poklekl na kolena. Klečel by před ní. Plazil se po kolenou, jen proto, aby ho milovala. 

Ale víra v to, že ona, jeho lásku neopětuje, ho drtila tak, že měl pocit, že již nemůže dál. 

Nejhorší bylo, že musel jednat. Musel udělat něco, aby svým protivníkům, vzal vítr z plachet. Aby zavřel jejich ústa. Aby nemohli pochybovat, o jeho síle a moci. Aby nemohli pochybovat o tom, že je to on, kdo má vše pod kontrolou. 

Že je to on, kdo ovládá svou ženu. Ne naopak. I když, tomu tak bylo.

 To co musel udělat, bylo možná kruté, ale jediné možné, prozatímní řešení. Věděl, že za to, ho bude Isabela nenávidět, ještě více. 

Ale neměl na vybranou. Jestli chtěl zachránit její život, nebylo jiné cesty.