SRDCE NAD PROPASTÍ 50 ČÁST

 Nicholas stál ve své kanceláři u okna a nepřítomně se díval ven. Venku se pomalu stmívalo, a i celou místnost, zahalilo šero. 

Krvácelo mu srdce. Měl by být šťastný. Isabela byla doma, a měl syna. Když podržel své dítě ve svých dlaních, byl to tak neuvěřitelný pocit štěstí, jaký si nedokázal představit. 

A vidět ženu, kterou miluje, jak ho s láskou objímá. Jak kojí, jeho syna, byl tak opojný, že měl strach, že se ho nedokáže vzdát. Nechtěl, se ho vzdát, za žádnou cenu.

 I když věděl, že ona, nemiluje jeho. I když si byl jist, že by ho znovu, klidně bez skrupulí zradila, přistihl se při tom, že váhá. Nedokáže ani přes hrozbu toho, že půjde jemu o krk, udělat něco, co by ji ublížilo. 

Nechal zařídit pokoj, pro malého Adama. Obrovský, slunný, a bylo v něm vše, na co by si kdy, snad mohl vzpomenout. Služebná Berta, byla i jeho chůvou, a tudíž ji ustanovil jeho opatrovnicí. Všechno bylo připraveno. I Isabelin odchod, do sanatoria, pro choré. 

Tímto krokem, by vzal vítr z plachet, všem svým protivníkům. Zachránil by ji život. Časem, by ji snad mohl opět přivézt zpět. Jenže nyní váhal. 

Již několik hodin zíral z okna, a přemítal o tom, jak moc, dokáže láska člověku zaslepit mozek.

 „Nicholasi," ozval se ode dveří, Kieferův hlas, „vše je připraveno, na Isabelin odvoz." Nicholas mlčel. Ani se neotočil. 

„Nicholasi?" zkusil to Kiefer, ještě jednou. 

„Nedokáži to udělat, Kiefere," zašeptal náhle Nicholas, „nedokáži ji ho vzít. Ani já, se ji nedokážu vzdát."

 Kiefer si jen překvapeně povzdechl. Měl by být rád, kvůli své sestře, ale moc dobře si uvědomoval, Nicholasovu oběť.

 „Myslím, že to zvládne. Však ji za pár měsíců, přivedeš zpět. Zachráníš ji tím život, Nicholasi. A hlavně sobě." Dodal, protože věděl, kam míří Nicholasovi úvahy. 

Pakliže by to neudělal, měl jedinou možnost, hrát o svou hlavu. Dát na špalek svůj krk. Vzít její vinu na sebe, a obětovat svůj život. 

„Sakra Nicholasi, měl bych být rád, ale uvědomuješ si, co tím riskuješ? Za každou blbost, se platí, tak nech Isabelu platit, za tu svou. Přežije to. Ty, riskuješ mnohem víc. Moc dobře, si uvědomuji, co jsi pro ni už udělal, tak neplať za její chyby." Rezignovaně si povzdechl, když se k němu Nicholas otočil. Již se rozhodl. Na to, ho znal již moc dobře.

 A stále, a zas a znova, se přesvědčoval, o jeho velikosti. Kdyby byl středověk, poklekl by před ním, sklonil hlavu a položil pravou pěst, na své srdce.

 „Můžeš se mnou počítat," řekl místo toho, „jakkoliv, se rozhodneš." Věděl totiž, že i přesto, bude nucen Isabelu nějak potrestat. 

A momentálně měl na ní takový vztek, za to co provedla, že by ji sám, nejraději profackoval. Však ohrožuje životy všech, v tomto domě. Její naprostá nevědomost, bezstarostnost, úplná laxnost, nechuť, k jeho příkazům, činila z ní zápalnou zbraň, v rukou jeho protivníků.