SRDCE NAD PROPASTÍ 53 ČÁST

 Dlouhý, nekonečný týden, Isabela proplakala v pokoji. Nechtěla s nikým mluvit. Strach, že o něj přijde, byl tak velký, že si konečně v plné míře uvědomila, jak velkou, udělala chybu. Jak moc, ho miluje. 

Lékaři již týden bojovali o jeho život, a teprve když přišla zpráva, že se stabilizoval, a vše je na dobré cestě, se trochu uklidnila. 

Jenže její bolest, ne a ne ustat. Jak čas běžel, si uvědomila krutou pravdu. Nicholas ji nechtěl vidět. 

Aisha s Alison, byli již několikrát za ním v sanatoriu, ale Isabelu odmítal. Nepomohli ani prosby ani pláč. 

S hrůzou si uvědomila, co způsobila. Zabila lásku, kterou k ní cítil? Již ji nemiluje? To vědomí, byla jako rána, z čistého nebe. 

Jenže měla dostatek času na to, aby si vše, dokázala urovnat v hlavě. Tentokrát si v plné míře přiznala, že je to její chyba. A jen ona, za ni bude platit. 

Ale byla rozhodnuta udělat vše. Cokoliv, aby ji odpustil. Aby ji znovu miloval. 

„Zlomila jsi mu srdce," řekla ji Aisha, po jedné návštěvě u něj, „bude těžké, ho znovu zahojit. Nicholas je ve své vášni, i hodně tvrdohlavý, Isabelo. Obávám se, že ti dá hodně práce, si ho opět získat." S tímto vědomím, Isabela s tlukoucím srdcem, očekávala návrat svého muže.

 Byli tomu již tři měsíce, a zrovna dnes, zcela zdráv, by se měl vrátit domů. 

Byl již skoro večer. Berta již uložila Adama, a všichni netrpělivě čekali, na jeho příjezd.

 Když se otevřely dveře, a dovnitř vstoupil Kiefer, Isabele se rozbušilo srdce. Hned za ním, se vynořil Nicholas. 

Na jeho výzoru, nebylo znát, že by ještě přede třemi měsíci, bojoval o život. Byl to ten nejvíce sexy muž, jakého kdy viděla.

 V dokonalém obleku, s černou, rozhalenou košilí, vypadal božsky. 

Aisha s Alison, se ihned vrhli do jeho náruče. Isabele začali téct slzy po tváři. Udělala váhaví krok směrem k němu. 

Najednou se zastavil, a jeho pronikavé, modré oči, si ji změřily pohledem.

 „Nicholasi." Vydechla Isabela a vztáhl k němu ruce. Vzápětí, je ovšem nechala spadnout, podél těla. 

Díval se na ni, a měla pocit, že jeho pohled, je prázdný, a zcela prost emocí. 

„Já..., odpusť." Vypravila ze sebe, polykajíc slzy.

 Chvíli se na ni díval, a neřekl nic. Ty vteřiny, byli jako celá věčnost.

 „Co ti mám odpustit, Isabelo. Nelze přeci někoho nutit k tomu, aby ho miloval. To jsem si uvědomil. Chápu, tvou nenávist a odpor ke mně, a hodlám ji respektovat," oči se mu zúžily, do úzké škvírky, „to ovšem neznamená, že přestaneš být, mou ženou. Ode dneška, nestrpím, jedinou známku tvého odporu, Isabelo! A hodlám si vzít alespoň to, na co mám nárok." 

Tón jeho hlasu, ji skoro vyděsil. Byl tak chladný, bez lásky a odpuštění. Měla pravdu, přestal ji milovat. Do očí se jí znovu, nahrnuly slzy.

 Udělal několik kroků, směrem ke schodům. Pak se na ni ještě otočil. 

„Tvůj otec žije, Isabelo. Nezabil jsem ho. Kvůli tobě. Nedokázal jsem si představit, že bys mě nemilovala," podlomil se mu hlas, „to jsem ovšem ještě nevěděl, že toho vůči mně, nejsi schopna." 

Zakroužil v jejím obličeji. V jeho tváři zacukalo. Pevně semkl čelisti a odfrkl si. 

„Jsi moje žena, ať tak, nebo tak. A já..., to hodlám využít, Isabelo." Přistoupil až k ní, a tvrdě, se jí podíval zblízka do tváře. 

Isabela nahlas polkla. Rozklepala se ji kolena. 

„Potřebuji si zašukat. Tak doufám, že nebudeš dělat drahoty, lásko!"