SRDCE NAD PROPASTÍ 57 ČÁST

 Nicholas se probudil. Venku se pomalu rozednívalo a Isabela ještě spala. 

Hlavu měla položenou na jeho hrudi a jednu nohu přehozenou, přes jeho. Připomnělo mu to chvíle, kdy si myslel, že je šťastný. Kdy se ještě bláhově domníval, že ho může milovat. 

Však ihned, po takovémto milování, jaké prožil dnešní noci, se druhý den sebrala, a odešla. Bez vysvětlení. Bez jediného slova, a neřekla mu ani, že čeká jeho dítě. 

A kdyby si jí nenašel, jistě by tu takto neležela. Již nikdy. To vědomí, ho drtilo, jako mlýnský kámen. 

Jedno bylo ale jisté, předsevzetí, které si tři měsíce vsugerovával, nevyšla. Stále ji miluje. A po dnešní noci, již věděl, že ji ani nedokáže odolat.

 Cítil se jak pouhá loutka, v jejích rukou. Jako ubohý hmyz, který nedokáže odolat, vábení mucholapky.

 Vztáhl ruku. Měl nutkání, ji pohladit. Hned ji ale stáhl zpět. Již nikdy, se od ní nenechá dostat tak hluboko. Až na dno, kde byl, když zmizela. 

Však ten den, jeho srdce puklo. A ta bolest, se prohlubovala čím dál více, s vědomím toho, že on, je ten blázen, který v ní věřil. Že on, je ten hlupák, který jí podlehl. 

Dokonce měl pocit, že to došlo tak daleko, že už ho ani jiné ženy, nemohou zajímat. I když mu několikrát Kiefer, v dobré víře poradil, aby si pozval svoji děvku, prostě to nešlo. Na jiné ženy, neměl ani pomyšlení. Tak hluboko klesl. 

Spadl až na pomyslné dno zoufalosti, ke kterému, už se ale nehodlal vracet. Za žádnou cenu. Již nikdy, nesmí dovolit, aby poznala, jak moc ji miluje. Nikdy.

 Pomalu se vysoukal zpod jejího těla, a vklouzl do sprchy. Pak na sebe naházel oblečení, sešel dolů, a zavřel se do své kanceláře. Ale místo toho, aby se soustředil na svou práci, jeho myšlenky, stále bloudili ve vzpomínkách. 

„Snídaně je na stole, pane." Ozval se hlas služebné. Jen přikývl.

 Když se po několika dlouhých minutách zvedl, všichni již seděli u stolu. I Isabela. 

Znovu se mu rozbušilo srdce, když ji spatřil. Však po jejich celonočním milování, vypadala tak zranitelně. Její tváře byli rudé, od jeho strniště a ústa nateklá.

 Usadil se naproti ní. Sklopila zrak, když se setkal s jejím pohledem a zčervenala. Ale na tento její výraz studu, již ji nenaletí.

 „Zřejmě bych ti měl poděkovat, Isabelo," zavrčel sarkasticky, „za dnešní noc. Že ses snížila k tomu, se se mnou vyspat." Řekl to tak arogantním tónem, jak nejvíce to šlo. Bylo mu úplně fuk, že se na ně všichni dívají. Isabela zalapala po dechu.

 „Musím říci, že jsi nezklamala, moje očekávání. Jsi lepší, nežli moje děvky."

 Najednou si všiml, že se její oči zaleskly. Polkl. Samotného, ho to bolelo víc, než by čekal.

 Náhle se Isabela odstrčila od stolu a vyběhla ke schodům. Dohonil ji ještě, než vyběhla z místnosti. 

„Nech mě!" zakřičela, když ji přirazil ke zdi, a zaházela sebou, v jeho objetí. 

„Co je, Isabelo. Zapomněla jsi říci, jak moc, mě nenávidíš! Už mi to docela chybělo!" prskal ji do tváře. 

Svíral ji pevně, ve svém náručí, aby se nemohla, ani hnout.

 „Dovol, abych ti připomenul, že i titul, kterým jsi mě častovala, mi začíná chybět! Odporný. Nechutný. Nesnesitelný." Cedil skrz zuby. 

Tiskl ji ke stěně, a teprve když ucítil, že její odpor zeslábl, maličko povolil.

 Zhluboka se nadechl. Voněla tak, že se mu úplně zatočila hlava. Dostal na sebe ještě větší vztek. Však by byl ochoten, si ji hned vzít. A kdyby mu řekla, že ho miluje, snad by i klesl k jejím nohám.