SRDCE NAD PROPASTÍ 59 ČÁST

 Nicholas káravě povytáhl obočí, když se podíval na hromadu oblečení, které si Isabela připravila na cestu. „Isabelo, neletíme tam na měsíc," zamračil se, „myslel jsem tak tři, čtyři dny." 

„Já ale všechno potřebuji, Nicholasi." Vedla si Isabela svou. Nicholas nakonec jen rezignovaně, pokrčil rameny. 

Vlastně se divil sám sobě. Tak moc se snažil sám sebe přesvědčit, že již ji nemiluje, a nakonec sám, a dobrovolně, znovu strčí hlavu, do jámy lvové. 

Když ale musel uznat, že to bylo tak lákavé. Představa, že s ní bude sám několik dní. Někde, kde ona nemá možnost úniku, ho tak lákala, že nedbal na varovný signál, svého srdce. 

Když tam byli naposledy, nestačil ji ani celý ostrov ukázat. Byl malý, ale nádherný. Takový jeho únik, před realitou.

 Trávíval tam někdy celé dny, o samotě. Úplně o samotě, i bez svých bodyguárdů.

 Malý, a útulný dřevěný domek, vybavený vším, co potřeboval, bylo jediné obydlí, na ostrově. Jinak byl zcela pustý. 

Písečná pláž, s průzračnou vodou tak čistou, že bylo vidět až na dno. Bílé útesy, sklánějící se nad vodou, ze kterých tak rád skákal. Jen on, ovšem věděl, v jakých místech to bylo zcela bezpečné.

 Již tehdy, měl v plánu, s Isabelou na ostrově strávit více času, a ona ho jako vždy, s opovržením odmítla. 

Proto také, se mu nyní její návrh, docela zamlouval. Bral to jako takovou, jeho satisfakci. Ona mu nebude mít kam utéct, a on... On co? Však ještě před chvílí, se zapřísahal, že si ji již nepřipustí k tělu. A stačí malý náznak naděje, a on zas obrátí? Ne! Tentokrát to bude Isabela, kdo bude prosit o jeho lásku. Ne on. 

Vztekle si prohrábl rukou vlasy. Již nyní litoval toho, že se nechal tak unést. 

Nechal do letadla naložit vše potřebné, na několik dní, a když se přesvědčil, že je Isabela správně připoutána, odstartoval.

 Isabela celou cestu, neřekla ani slovo. Evidentně se kochala krásou pod sebou, a Nicholas se soustředil na cestu. I když si mrzutě musel přiznat, že to zrovna nebyl důvod jeho mlčení. 

Již nyní přemýšlel o tom, jak ji tam dokáže dlouhé čtyři dny čelit bez toho, aby poznala, že po ní touží. Řekl si přeci, že ji již nepodlehne, a to chtěl sakra dodržet. 

„Jsme tu." Pronesl do ticha, když letadlo přistálo, na malé ranveji, na kraji pláže.

 Odpoutal sebe i Isabelu, a když stále mlčela, starostlivě se na ní podíval. 

„Jsi v pořádku?" zakroužil v její tváři, „není ti zle?" 

Isabela jen zatřásla hlavou k odporu. Přísahal by, že zahlédl v jejích očích slzy. 

„Ne, já..., to nic není. Já jen..." polkla, „když..., mrzí mě, jak jsem se naposled zachovala." Jedna slza, jí stekla po tváři.

 Překvapeně povytáhl obočí. Samozřejmě že věděl, že mluví o jejich poslední návštěvě zde. Nahlas polkl.

Najednou nevěděl, co ji na to říci. Omlouvá se mu snad? Nebo to je jen její další pokus o to, si ho omotat, okolo prstu? 

Zabručel něco nesrozumitelného, a jal se vykládat náklad, ze zavazadlového prostoru. Měl chuť, si ji přivinout do náručí, ale rychle, tu myšlenku zahnal.

 Zřejmě bude dobré, když si co nejdříve, dá dlouhou a studenou koupel v laguně.