SRDCE NAD PROPASTÍ 64 ČÁST

 Nicholas si přivinul Isabelu do náručí. Leželi v posteli. Isabela spala, on ale nedokázal usnout.

 Opravdu promilovali snad celou noc. Isabelin přístup, ho tak moc vzrušoval, že prostě stále neměl dost. A ani ona. 

K jeho údivu, žádala stále víc a víc. A on ji to dal. Bral si ji jak, jen to bylo možné. Tak, jak to měl rád. A vypadalo to, že snad i Isabela.

 On miloval tvrdý sex. Nespoutaný. Vášnivý. A jeho obavy, že tak křehké stvoření, něco takového nemůže přijmout, se po dnešní noci, zcela rozplynuly.

 Podíval se na její nahé tělo. Všude po těle, měla drobné šrámy, od jeho bičíku, a její zadeček byl rudý a horký. I několik jelit, by se na něm našlo.

  Usmál se pod vousy, a pohladil její prdelku. Nedokázal odolat a sklonil se k ní. 

Rukama obejmul její půlky, a drobnými polibky, líbal její jemnou kůži na hýždích.

 Isabela se náhle zachrula, a smyslně vystrčila zadeček ještě více.

 „Dneska si opravdu nesedneš. Jak jsem slíbil," zašeptal vzrušeně do její kůže, stále ji líbajíc, „můj bože! Co se mnou děláš, lásko. Nepoznávám sám sebe. S tebou se cítím tak zranitelný, lásko, až mě to děsí." 

Isabela se opatrně přetočila, aby mu viděla do tváře a pohladila ho po vlasech. Sehnula se k němu a vzala do dlaní, jeho tvář. 

V jeho očích, viděla najednou, snad všechnu lásku světa. Bylo v nich všechno. Oddanost. Vášeň. Touha. Pokora, i láska. 

„Vím, že bys mi nikdy neublížil. Věřím ti, Nicholasi," zašeptala, když si všimla, jak zaváhal, nad jejím zmrskaným zadečkem, „líbí se mi to, stejně, jak tobě." 

Zakroužil v její tváři. Pohladil ji po líci a zalapal po dechu. 

„Již jsem to nechtěl nikdy říci," vypravil ze sebe ztěžka, „tak moc, jsem se tomu bránil, ale..., miluji tě, Isabelo. Tak moc, až mně to děsí. Jsem díky tomu zranitelný, a to nemám rád. To kruci..., nemám rád!" zasténal a jemně ji políbil na rty. 

„Nicholasi já..., chci, abys věděl," vypravila ze sebe a podívala se mu zblízka do očí, „moc mě mrzí, co jsem provedla. Žárlila jsem. Žárlila jsem tak moc, že jsem nepoznávala sebe sama. Představa, že se takto miluješ s tou ženou, mě tak bolela, že..." polkla. Do očí se jí nahrnuly slzy, „miluji tě. Miluji tě, Nicholasi." 

Chvíli se na ni díval. Neřekl nic, a Isabele se rozbušilo srdce strachem. Teprve po několika dlouhých chvílích, ji pohladil po tváři.

 „Musíš mi věřit, Isabelo. Musíš mi stoprocentně věřit. Nesmíš pochybovat, a nikdy nesmíš udělat nic, bez toho, abys to se mnou probrala. Je plno lidí, kteří si na mě, brousí zuby. To co jsi provedla, neohrozilo jen tebe, ale všechny ostatní." 

„Já vím..." polykala slzy Isabela, když si vzpomněla na to, že kvůli ní, málem zemřel, „odpusť mi to. Prosím. Prosím..., udělám cokoliv, si budeš přát. Budu poslušná. Věř mi to. Již všechno chápu. Jen mi to odpusť. Když jsi málem zemřel, chtěla jsem umřít. Ten den, jsem si uvědomila, že bez tebe, nedokáži žít." 

Plakala již na plno. Slzy ji zkrápěli tvář, a teprve když ji je začal prstem stírat z tváře, se trochu uklidnila. 

„Dobře, lásko," zašeptal zamyšleně, „ode dneška žádné odmlouvání. Uděláš vše, co řeknu. Bez řečí. Všechno, budeš konzultovat se mnou..., jinak tě čeká trest."

Isabela zuřivě zakývala hlavou. Zamyšleně se na ní podíval a povzdechl si. 

„Budu tě trestat, jako malou, neposlušnou holčičku, když to jinak nejde, lásko. Zmrskám ti zadek tak, že si na něj týden nesedneš. A věř, že nebudu mít problém s tím, kdy, ani kde." Třesoucími prsty, ji pohladil po tváři.

 Však co s ní měl dělat. Jen doufal, že si nyní, již vzala všechno k srdci.